Asi měli strach, že by se partnerství nedalo jednoduše prezentovat, říká Vít Klusák, spoluautor filmu V síti
Na začátku bylo pár dat od O2, kterých si nikdo nevšímal. Vít Klusák si ale všiml a spolu s kolegyní Barborou Chalupovou z dat přetavili příběh, který do pár dní oběhl celý český mediální svět. Za poslední měsíc mají přes sedmdesát mediálních výstupů a namísto 850 tisíc korun na platformě Hithit vybrali 2,6 milionu. Zato peníze od sponzorů se tak jednoduše neshánějí. Právě eskapády s nesplněnými sliby způsobily, že kampaň začala už 11 měsíců před premiérou.
MAM znáte, nejste v něm poprvé, že?
Nejsem. Znám ho už od Českého snu. Vy jste o něm psali ještě v době, než jsme to odhalili. Byl to souboj s časem, ale díky tomu, že MAM nečte široká veřejnost, tak se to neprovalilo. S Danem Köpplem jsme ještě před tím konzultovali, jak celou kampaň postavit. Tvrdili jsme mu, že točíme studentský film o reklamě, vůbec jsme mu neřekli název. Ale později si to nějak dopátral.
Minulý týden uběhlo 15 let od premiéry. Jak vnímáte reklamu dnes?
Stále jako těžko odpojitelnou součást našich smutných životů. Reklama mě štve asi nejvíc ve vztahu k mým dětem – učíme je ji přeskakovat. Ve svém profesním životě to mám pořád stejně: rozhodl jsem, že ji točit nebudu a celých devatenáct let, co se snažím být filmařem, tomu úspěšně odolávám.
Nabídky tedy stále máte?
Líbím se agenturám, to je dědictví Českého snu. Měl jsem osm nabídek, mezi nimi Vodafone, T‑Mobile, Albert a teď naposledy jsem odmítl Gambrinus. Byl jsem na to hrdý, protože to bylo skutečně za spoustu peněz. Nabídky jsou vždy stejné: když se ozývají z agentur, říkají: Klient je nadšený, že autor Českého snu… Ten spot je v něčem vlastně podobný, bude to vlastně taková mystifikace… Vždycky je odmítám už do telefonu s tím, že jsem se rozhodl, že filmařství budu věnovat něčemu smysluplnějšímu.
Jedna paní se mě ptala: „A čím se jako chcete živit?“ Vyjmenoval jsem jí kolegy dokumentaristy a říkal: „Ten dělá dramaturga, ten učí na FAMU a tak dále. Dokumentaristé prostě netočí reklamy. Ve chvíli, kdy bychom je dělali, a nedej bože na politické téma, tak jak bychom potom mohli točit nějaké nezávislé filmy, které se snaží tepat problematické společenské fenomény?
Ale s O2 jste se bavil…
My jsme se ale nedohodli.
A točil byste s nimi, kdybyste nezvolil jinou cestu?
To by byla ale virální kampaň upozorňující na to, ať si děti dají bacha na internetu… To by nebyla reklama na připojení.
I kdyby pod tím byla podepsaná O2?
Ano. Veřejně prospěšné věci mi nevadí. Točil jsem třeba spoty pro Konto Bariéry. Žánr 30 vteřin mě hodně zajímá, to je obrovská výzva pro filmaře, podobně jako videoklip. Jsem vlastně docela rád, že jsme se nedohodli, mohl jsem si udělat svobodný autorský film. Jsem radši, než kdyby teď někde běhal spot „O2 se stará o vaši bezpečnost“.
A ještě byste tím otevřel dveře pro ostatní značky.
Když se pohybujeme v šupleti korporátní zodpovědnosti, tak mi to připadá v pohodě.
Podobná data, jaká jste měl od O2, distribuují novinářům i další firmy. Média se ale chytla, až když jste zinscenovali příběhy v barevných pokojíčcích. Překvapil vás zájem médií?
Vždy mě to trochu překvapí, i když to může působit naivně. Možná bych mohl být po Českém snu a dalších projektech překvapený už méně. Podstatná je příběhová linie. Novinářům se uchopí lépe, když lze prostě říci: „Našli herečky, které jsou sice plnoleté, ale vypadají jako dvanáctileté. Dali je do pěkného pokojíčku, dali jim růžové mašličky do vlasů a založili jim falešné profily…“ Když to můžete vyprávět takhle jako pohádku, osloví je to a dokáží to aplikovat. A tak je to se vším, dobrý učitel dětem vypráví příběh, když jim chce něco vysvětlit. Nenutí je, aby se biflovaly hesla.
Nebáli jste se, že si vyčerpáte zájem médií? Film jde do kin až za rok (rozhovor byl veden v květnu 2019).
Je to trochu riziko. Po natáčení jsme se nacházeli v hlubokém dluhu, že nic jiného než rozjet crowdfunding nám nezbylo. Pro něj ukázku mít musíte. A zároveň už jsme si to taky nechtěli sušit. Film bude hotový asi za 5 měsíců, ale uvést bychom ho chtěli na jaře. Je to podle mě dobře vybalancované – v mezeře se na to nezapomene, ale zároveň to trochu vyvane, aby se zase dalo říct Tak a je to tady! V to doufáme.
Sháněli jste peníze i jinde?
V průběhu příprav jsme oslovili několik významných společností a všichni nás plácali po ramenou. Říkali nám, jaké peníze by do toho rádi vložili, ale po pár týdnech nám přestali zvedat telefony.
O které firmy se jednalo?
Byly to velké firmy z oblasti IT a poskytování internetu a také banky. Točili jsme tedy s vidinou velkého rozpočtu. Obsadili vytížený filmový ateliér, kde den stál opravdu hromadu peněz, a až pozdě jsme zjistili, že slíbené peníze nedorazí.
Proč myslíte, že couvly?
Byl to pořád ten samý scénář. Při prvních schůzkách byli nadšení a zároveň je udivilo, jak moc hluboký problém to je, byli zaujati pojetím projektu. Ale jak se začaly řešit jednotlivosti, třeba částka, padaly věty typu „Rozpočet na tyto věci už byl uzavřen“ a podobně. Možná je to téma natolik kontroverzní a nechtějí se nechat spojovat s danými emocemi. Asi mají strach, že by se to nedalo prezentovat čistě jako „Přispěli jsme na věc, která zabraňuje zneužívání dětí“. To nás napadlo, ale nikdo nám to nepotvrdil.
Nechybělo vám ale jen těch 850 tisíc, které jste poptávali na Hithitu…
Sháněli jsme víc, ale když jsme viděli, kolik na Hithitu vybírají dokumentární filmy, napsali jsme tam radši míň. To, co jsme dosud vybrali, se pomalu přibližuje tomu, co bychom potřebovali, abychom to všechno umořili a ještě mohli dostatečně dimenzovat preventivní kampaň. Naštěstí se teď, po tomto mediálním boomu, ozývají společnosti, které by se rády na preventivní kampani podílely.
Jaké společnosti se hlásí teď?
Z téhož ranku, ale jiné.
Prozradíte, s kým jste se už dohodli?
Je to v jednání. Teď o pozici generálního partnera usilují tři společnosti, dvě z toho jsou v přímé konkurenci a hledáme toho, kdo bude chtít víc.
Kdo dá víc?
Nechci z toho dělat tržiště. Chceme někoho, kdo se bude o ten film trochu starat, a toho, kdo nám zprostředkuje marketingovou podporu. Společnost, které nepůjde jen o to, aby na film nalepil značku, ale že jim na problematice opravdu záleží. Nejde jim jen o to, kde bude jejich logo, jestli před filmem, po filmu nebo v rohu plakátu.
Co je pro vás partnerství, a co už reklama? Máte nějakou svou hranici?
Je to citlivé a beru to pocitově. U dokumentu mi nepřipadá vhodné, aby tam blikalo logo nějaké společnosti. A nechtěl bych, aby tento film podpořil třeba McDonald’s. Protože nechci, aby tohle jídlo jedly moje děti. A líbí se mi, když má partnerství logickou souvislost. Jsme v kontaktu s antivirovými společnostmi, které léčí virtuální síť. Kdyby se teď ozvalo Makro…
Nebo značka spodního prádla…
Spodní prádlo je v pohodě, ale třeba takový Pornhub! Ale jeden podobný server se ozval a vlastně jsme absolvovali docela komplikované jednání. Má to svou velkou logiku. Jedná se o server Amatéři.com, který se bez svého přičinění stal součástí toho příběhu. Jeden pervert tam totiž založil profil jedné z našich hereček. Majitel serveru se ozval s tím, že je pro něj strašně důležité, aby jeho stránka byla prostá těchto projevů. A když se cokoli stane, spolupracuje s policií a okamžitě to mažou. Výsledkem toho bylo, že by rádi podpořili vznik našeho filmu. Přiznám se, že jsem se nejdřív trochu křenil, ale potom jsem po dlouhém uvažování souhlasil. V tomhle bizarním sledu událostí se nakonec Amatéři.com stali partnery našeho filmu.
Je vaším partnerem i Ikea? Narážím na vybavení pokojíčků.
Ne. Ty vytvářel filmový architekt. Jsou vymodelované podle skutečných pokojíků dětí našich kamarádů, ale nemohli jsme je kvůli copyrightu vybavit všemi obvyklými prvky. Například plakáty, které dvanáctileté děti v pokoji mají, plyšáky, jako Mickey Mouse a tak dál. Většinou patří nějaké společnosti, jako je Disney. Ale nikdo to nekomentoval, až na jednoho kluka, který řekl: „Ty máš tak krásný pokoj, to je jak z nějakého filmu.” To jsme všichni padli smíchy.
Byl to asi jediný moment, kdy jste se během natáčení zasmáli…
Ne, to bych vám lhal. Smáli jsme se často, protože smíchem si člověk ulevuje, když vidí něco šíleného.
Máte už distributora?
Máme. Vlastně dokonce dva. A ozval se i největší slovenský distributor, což už se nám dlouho nestalo, že by nás distributor sám oslovil. Dokumenty jsou vnímané spíše jako malé filmy a dokumentaristé musejí distributory většinou přemlouvat. Standardně s Filipem Remundou vydáváme naše filmy v Bonton Filmu, ti jsou jako první na řadě a ještě se teď bavíme s jednou společností a hledáme ty nejoptimálnější podmínky.
Produktem budou dva filmy – verze pro dospělé a verze pro děti?
Tak jsme si to na začátku nakreslili a vypadá to, že to dodržíme. Ani v jedné verzi nebudeme ukazovat žádné genitálie, ale ti pánové někdy tak brutálně komunikují, že to ve verzi pro dvanáctileté nemůžeme nechat už kvůli vkusu.
Vyrábíte svůj první film pro jedenáctileté děti?
Ne. Je to zvláštní, ale Český sen je velmi oblíbený u třináctiletých dětí.
Ale nebyl primárně určený pro děti…
Ne, ale ačkoli už je to patnáct let od premiéry, základky si nás kvůli němu stále ještě zvou. Když chtějí učitelé seznámit děti se základy marketingu.
Jak udělat film pro jedenáctileté, aby to vzali?
Nebudeme je podceňovat. To nám vychází i doma, mluvíme se svými dětmi (3, 5 a 7 let) partnersky a ono se nám to zúročuje. Já jsem měl hrozně rád, když jsem se v deseti letech s mámou koukal na Ostře sledované vlaky. Bavilo mě to daleko víc, než se koukat na dětské filmy, které se k divákovi sklánějí.
A v jedenácti jste natáčel vlastní rozhlasové spoty, jak jsem slyšela na webu České televize (doplňkový materiál k Českému snu – Audio – Od reklamy k reklamě – pozn.red.)
Na to už jsem skoro zapomněl. Máma mi z Tokia tehdy přivezla nahrávací magneťák na kazety. Mě reklama fascinovala, protože v 90. letech byla všude. Vzpomínám si na první reklamy – na Cornetto třeba. Najednou byl celý mediální prostor zaplavený, to poznamená každého. Možná tam se začaly tvořit první protilátky.
Pojďme zpět k filmu. Postavíte na něm preventivní kampaň?
Chceme jí na film navázat. Je tu docela dost preventivních kampaní – něco má e‑bezpečí.cz, Dětské krizové centrum, O2 a Seznam. Ale díky tomu, jak jen ukázka z našeho filmu dokázala otevřít téma, ačkoli film ještě vůbec neexistuje, si myslíme, že naše kampaň bude rezonovat ještě o krůček víc. Domníváme se, že se naše herečky stanou populárními v řadách dvanáctiletých, chceme s nimi natočit videa, kde budou dětem radit, co dělat, když… A distribuovat to ve spolupráci s youtubery. Poprosíme Kovyho nebo Jirku Krále, aby si naše herečky pozvali na rozhovor a tak dále. Holky budou vybavené informacemi a budou děti uklidňovat, že vše se dá řešit.
Síla je v tom, že jim to nebudou říkat čtyřicetiletí redaktoři, ale holky, které to zažily. Mám teď informace z organizací, kam děti o těchto věcech píšou, že od okamžiku, kdy jsme vypustili ukázku, se rapidně zvýšil počet dětí, které o takových zážitcích píšou. Jen pětiminutová ukázka dodává odvahu dětem vylít si srdce. Z toho mám radost.
To je české MeToo?
Je to takové infantilní mýtůčko.
Kvůli jakému festivalu otálíte s premiérou?
To se z pověrčivosti nesmí říct. Je to hezký festival, je v USA. Oslovili nás samotní zástupci festivalu, protože náš trailer viděli v rámci jednoho fóra. Ozvali se s tím, že by si velice přáli, aby se to uvedlo na dalším ročníku.Vybírají z 3500 filmů. Mluví s námi způsobem, že jim to začínáme věřit. Spolupráce by byla super, kdyby nastala.
Dosah tématu by pak byl veliký…
Natočili jsme film tak, aby šel nadabovat, což bylo poměrně nákladné. Protože Američani nesnášejí titulky a třeba američtí teenegeři vůbec nevědí, co to je. Takže se těším na Scarlett Johansson, až bude dabovat Anežku. Dělám si srandu.
Řešíte ve filmu spoluzodpovědnost komunikátorů?
Přímo ve filmu ne. Ale když se probudila tahle debata, provozovatelé platforem, kde byly dívky loveny, se nám začali ozývat, protože chtějí vědět, na co jsme přišli a chtějí se k tomu postavit čelem. Což je nám sympatické.
Na sociálních sítích se v Česku mohou registrovat děti nejdřív ve třinácti letech, jsou tam však mnohem dřív.
Není nic snadnějšího, než odklepnout vyšší věk. A rodiče jim to dost často tolerují. Vědí o tom…To je průšvih. Když jsme Sabině, která předstírala, že je dvanáctiletá Niky, založili profil na Facebooku, umístili jsme tam dvě její autentické fotky z dvanácti let. A požádali jsme o jedno přátelství – její sestřenici, aby to nebylo divné. Za pět dnů měla 905 žádostí o přátelství – od mužů z celého světa.
Jak se to může stát? Jediné, na co jsem přišel, je, že nějací chlapi musí pročesávat Facebook a dát ji do nějakého výměnného fóra. Můj odhad je, že existuje něco jako burza. Jinak nechápu, kde se objevily ty stovky chlapů a tak rychle.
Myslíte si, že by se něco změnilo, kdyby byl věkový limit posunutý?
Nevím. Vidíme, že to děti stejně obcházejí. V době, kdy jsme točili, se implementovalo GDPR a na chatu Lidé.cz byla skupina Abnormální pokec 12 až 20 let, což pak zvedli na 15 let. My jsme ale věděli, že tam ty mladší děti zůstaly. Provozovatel si umyje ruce tím, že má hranici nastavenou 15 až 20 let.
Vít Klusák, režisér dokumentárních filmů, se do povědomí diváků dostal spolu s Filipem Remundou už svým prvním celovečerním filmem Český sen, jehož základem byla kampaň na neexistující supermarket. Principu mystifikace se věnuje i nadále, tematicky se drží celospolečenských fenoménů (bulvár, extrémismus, Andrej Babiš atd). Příští rok uvede do kin film V síti o pedofilních predátorech na sociálních sítích, jehož trailer odstartoval velkou nejen mediální diskusi
