Média by se měla k vlastním chybám stavět čelem. Když k tomu najdou odvahu, získají výhodu. Jejich čtenáři, posluchači nebo diváci k nim budou shovívavější. „Když se seriózní média tváří, že chyby nedělají, tak je to pak o to větší problém. K chybě totiž někdy dojít zákonitě musí, i u seriozních redakcí,“ je přesvědčená Lucie Šťastná z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK.
Co má vědět a umět mediálně gramotný člověk?
Měl by mít přehled o fungování médií, vědět, jak média vytvářejí svůj obsah, za jakých podmínek i jak jsou financována. Je toho ale víc. Třeba i to, jak nás média v každodenním životě ovlivňují, jak nám strukturují čas. Měla by do toho patřit i znalost reklamních strategií nebo zásad zdravého používání médií. Tím mám na mysli vyhnout se závislosti na nich. Mediálně gramotný člověk má kritický a analytický přístup k médiím. Nebo vlastně odstup od nich.
Jaké největší riziko hrozí mediálně negramotným lidem?
Nemám moc ráda označení mediálně negramotný člověk. Takoví lidé totiž nejsou. Nikdo není úplně mediálně negramotný. Každý člověk má s médii už odmalička nějakou zkušenost. Těm, kteří se pohybují na sociálních sítích a mají malou mediální gramotnost, hrozí nejvíc manipulace. Ale jsou tady i skupiny lidí, kteří stále ještě nemají přístup k internetu, a není jich úplně málo. Podle Českého statistického úřadu čtvrtina domácností u nás nemá přístup k internetu, a 17 procent lidí dokonce uvedlo, že na internetu ještě nikdy nebyli. V jejich případě hrozí, že jsou informačně izolováni od ostatní společnosti. Mohou se cítit znevýhodněni třeba tím, že i v hlavních televizních relacích se často odkazuje na web, kde se divák má dozvědět více informací, a oni se na něj nepodívají.
Jak byste zhodnotila výchovu mediální gramotnosti u dospělých lidí?
Tomu se u nás nikdo systematicky nevěnuje. O výchově jako takové bych u dospělých lidí ale nemluvila. Spíš o tréninku ke kritickému přístupu k médiím. Když už dospělý člověk něčemu věří, tak je hodně těžké ho přesvědčit o opaku. Společnost se hodně polarizuje a lidé se uzavírají do názorových skupin. Nahrávají tomu sociální sítě, ale vlastně to tak funguje i s tradičními médii. Lidé si vyhledávají názorově blízká média nebo jednotlivé autory. Podle mě to není správné. Měli bychom být otevřeni i jiným zdrojům a porovnávat různé pohledy na realitu. Čím vás obohatí, když vám někdo potvrdí to, co už jste věděli?
Platí tedy, že tendence uzavírat se do názorových bublin je důsledkem malé mediální gramotnosti?
Neplatí to tak jednoduše. Mediální gramotnost vám vaše názorové bubliny nerozbije úplně, ale povede vás směrem od jednoduchého uvažování typu „tihle jsou nejlepší a tamti jsou naopak ti nejhorší, špatní a zlí“. Může zmírnit názorové napětí mezi lidmi. A i když spoléháte na zdroje, které jsou důvěryhodné, tak se ověřování vyplácí vždycky. I důvěryhodný novinář má nějaký záměr, zasazuje informace do svého vidění světa, přestože se snaží být maximálně nestranný. Uzavřít se do své bubliny je pro čtenáře pohodlné a šetří to čas. Necháváte sebou ale manipulovat.
Měla by mediální gramotnost posilovat sama média?
Měla by ukázat, jak novinářská práce probíhá a čemu všemu musí redaktoři čelit. Lidé by měli třeba vědět, že článek nebývá výtvorem jen samotného novináře, který je pod ním podepsán, ale zasahují do něj další kolegové, například editoři. Když dojde k nějakým chybám, tak by redakce měla otevřeně přiznat, že to bylo způsobeno třeba shonem kolem uzávěrky. Měli by napsat, že měli jenom pět minut, a tak stihli zavolat pouze jednomu člověku pro ověření nějaké informace, protože na víc prostě nebyl čas. Podle mě by pak čtenáři byli tolerantnější k chybám. Když se seriózní média tváří, že chyby nedělají, tak je to pak o to větší problém. K chybě totiž někdy dojít zákonitě musí, i u seriózních redakcí.
Takže doporučujete maximální otevřenost?
Když použiji jako příklad časopis Respekt, tak je určitě dobře, že se k věcem spjatým s jeho majitelem Zdeňkem Bakalou postavil postupem času čelem. Zpočátku se redakce rozhodla o daných kauzách vůbec nepsat, což mohlo vést akorát ke spekulacím mezi čtenáři, že v pozadí stojí jeden člověk, který o všem ve vydavatelství rozhoduje. Navíc není nejlepší, když zpravodajský časopis nějaké téma úplně vynechá. Určitě je ale dobře, že šéfredaktor zaujal nějaké stanovisko a o těchto věcech mluvil. Ostatní média dělají, že problém majitele neexistuje, což je otázka.
Která média se o rozvoj mediální gramotnosti cíleně snaží?
Provozovatele televizního a rozhlasového vysílání každoročně oslovuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která zjišťuje, co v oblasti mediální gramotnosti podnikají. Z jejích výročních zpráv v tomto směru vychází nejlépe Česká televize. Je to jediné audiovizuální médium, které vytváří vlastní pořady zaměřené na rozvoj mediální gramotnosti. V roce 2011 běžel zábavně-vzdělávací cyklus Být v obraze. Předloni ČT vytvořila dva pořady, Nauč tetu na netu a Pirátské vysílání. Druhý jmenovaný se dětem snažil vysvětlit, jak média fungují. Český rozhlas bohužel samostatné pořady na toto téma nemá, což je škoda.
Čím si vysvětlit, že i vysoce postavení politici berou zprávy z pochybných médií jako zdroj pro svoji argumentaci a rozhodování? Jsou opravdu tak mediálně negramotní, nebo je to prostě záměr?
Zřejmě nedokážou rozlišit, co je seriózní zdroj a co není. Navíc když vám určité médium konvenuje, tak přestáváte řešit jeho důvěryhodnost. A to je docela nebezpečné, protože to znamená, že jenom hledáte potvrzení vlastního názoru. Je potřeba se zamýšlet nad relevantností zdrojů a porovnávat je. Nejde jenom o pochopení fungování médií, ale také o širší vědomostní kontext. Když máte určité téma, o kterém toho moc nevíte, tak se vám mnohem hůř posuzuje důvěryhodnost dané informace. U politiků, kteří rozhodují o různých věcech, to pak může být problém. Stejně jako kdokoliv jiný by si měli klást otázky, jako kdo je autorem, co je jeho záměrem, proč to vlastně píše, v jakém kontextu se informace objevuje a jak je načasována.
Lucie Šťastná
Vystudovala mediální studia a žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. V doktorském studiu stejného oboru pokračuje na katedře mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zde také pracuje jako koordinátorka odborných projektů, podílí se na výuce a výzkumech mediální gramotnosti. Je autorkou a editorkou několika publikací o mediální výchově a mediální gramotnosti. S Českou školní inspekcí spolupracuje na šetření věnovaném mediální výchově na základních a středních školách.
