Právo na svobodu projevu a informace by v některých případech mělo ustoupit právu na spravedlivý proces. Říká to alespoň vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Problematiku zveřejňování citlivých informací, které mohou mařit vyšetřování během trestního řízení, vysvětlovala při konferenci Forum Media na kauze s výzvou pro vydavatelství Economia (pod které spadá i tento časopis). Tomu její úřad letos v květnu zaslal výzvu k odstranění části článku o korupční kauze ve fotbale spojené s Miroslavem Peltou. Neobvyklý krok vyvolal mezi novináři i advokáty diskusi o hranicích mezi zodpovědnou žurnalistikou a cenzurou. Bradáčová má ale jasno. Test, který by změřil „váhu“ jednotlivých základních práv, by sám od sebe měl dělat každý novinář.
Myslíte si, že čeští novináři svou práci dělají zodpovědně?
Myslím, že práci novinářů velmi ovlivnil internet, elektronická média, elektronická komunikace a občanská žurnalistika jako taková. Pokud tedy budu mluvit o novinářích, tak to jsou pro mě lidé, kteří jsou zapojeni v rámci větších či menších redakcí. Jejich práce je ale ovlivněna jejich znalostmi a interakcí s dalšími novináři a profesionálním prostředím. A tady si nemyslím, že by se nějak čeští novináři vymykali evropskému standardu. Byla bych ráda, kdyby si veřejnoprávní média zachovala svou nutnou míru nezávislosti. Uvítala bych, kdyby přežila tištěná média v konkurenci s elektronickými, která reprezentují jednotlivci, a nikoliv profesionální redakce. S nimi mám víc problém, protože si neumím představit vyzdrojovaný článek a odpovědnost, kterou od redakcí očekávám. To je třeba odlišit.
Na konferenci jste uvedla, že výzvou ke stažení části článku, kterou jste směřovala na vydavatelství Economia, jste chtěla rozpoutat diskusi. Vede vás k tomu něco konkrétního?
Nebyla to první výzva. Kroku předcházela téměř rok před tím výzva jinému mediálnímu domu (vydavatelství Mladá fronta – pozn. red.), takže to mělo svůj vývoj. Co mě k tomu vedlo, byl pocit, že jsme si přestali uvědomovat proporcionalitu základních práv a to, že žádné z práv není absolutní. Musíme proporčně zvažovat, které právo má přednost, a podle toho k informacím přistupovat. Není to tak, že bychom výzvou projevili nespokojenost s tím, jak pracují veřejné sdělovací prostředky obecně. Je ale potřeba začít diskutovat o tom, že jsou nějaké mantinely, a v těch se pohybovat. Je to cesta stálého hledání a interakce i vzájemná komunikace mezi námi a médii musí existovat.
Mluvíte o kolizi základních práv a nastavení mantinelů. Jak to jde dohromady, když je třeba posuzovat případy zvlášť? Navíc mantinely přece nemohou zůstat v čase stejné.
To určitě ne. Mantinelem je test proporcionality a jeho kritéria. Odpovídáte si na předem stanovené otázky jako: „Jak moc vhodný krok to byl? Jak byl potřebný? Byla informace schopna ve veřejném prostoru vyvolat kvalitní diskusi?“ A tam si odpovídám a musí si odpovědět i novinář, který dotyčnou informaci do veřejného prostoru pouští. Může se stát, že ji vyhodnotí jinak než orgány činné v trestním řízení. Pak situaci posoudí soudy, protože médium se proti případné pokutě může bránit.
Nebylo by vhodnější místo posílání výzev o odstranění článků s médii do jisté míry spolupracovat?
Kdybychom nebrali média jako partnera, tak se nikdy neodehrály kulaté stoly, nevystoupila bych na Foru Media a nerozvíjela bych dál diskusi o tomto problému. Bereme je jako partnera. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že my jako státní orgán máme nastavené jasné povinnosti a postupy podle trestního řádu. Pokud bychom nešli prvotně úředním postupem, ale rovnou za novinářem, tak je tu potenciální hrozba, že by to vnímal jako nedovolené zasahování do jeho práv a jako cenzuru. A že orgány činné v trestním řízení usilují netransparentně o ovlivnění obsahu článku. To nechceme. Uvažujeme tak, aby nebyla narušena důvěra ani v média, ani v nás.
A není formální výzva trochu kontraproduktivní v tom, že vyvolá novou kauzu a strhne na sebe větší pozornost?
Cílem bylo zabránit, aby došlo k porušení osobnostních práv obviněného, k maření dosavadních výsledků řízení, znehodnocení důkazů a narušení samotného účelu trestního řízení. Vedle toho sledujeme i dlouhodobý cíl, což je vyvolání diskuse. Chci věřit, že do budoucna bude mediální dům sám přemýšlet o tom, jestli v několika málo hodinách po zadržení obviněného a rozhodnutí o vazbě je skutečně ve veřejném zájmu zveřejnění jmen svědků a nepočká to 10-15 dnů, než je policie vyslechne.
Tím se ale vracíme k otázce, zda etablovaným českým novinářům nechybí tato sebereflexe.
Zase ale vidíte, že v takovém masivním množství informací posledních let byly ty výzvy tři, takže já to spíše vnímám jako excesy. Ne jako něco, co by bylo systémové. Zveřejňování informací v prvopočátku trestního stíhání je ale problém.
Nemyslíte si, že by pokuty, tahanice po soudech a náklady na právníky mohly být pro vydavatele likvidační?
Nemyslím. Pokuty zase tak vysoké nejsou, pohybují se maximálně do 50 tisíc korun. Byla bych ráda, kdybychom už nemuseli napsat žádnou další výzvu. I po té výzvě si myslíme, a máme pro to i některé indicie, že mediální dům Economia disponoval mnohem více informacemi, a přesto nezveřejnil další identifikační údaje osob. Kdyby se rozhodl ukázat kdo s koho a zapomněl na všechna práva a pravidla, to by bylo neodpovědné. A nejspíš by vyhrál, protože by okamžitě všechno zveřejnil v elektronických médiích. Neučinil tak. To je odpovědnost a mechanismy, na které pořád u mediálních domů a u tradičních redakcí spoléhám.
Vzpomněla byste si na další kauzy, kromě případu s Peltou, které vám znesnadnily výkon práce?
Nechci zacházet do detailů, protože některé kauzy jsou stále otevřené. Ale například tehdy, když internetové médium zveřejnilo podstatnou část jednoho ze základních důkazů konkrétního případu. Byl to osobní deník pana obžalovaného Vladimíra Dbalého v kauze Nemocnice Na Homolce. Důkaz obsahoval řadu jmen, identifikoval konkrétní osoby a ten deník byl celý zveřejněn.
Nedávno si váš úřad zřídil twitterový účet. Kdo vám ho spravuje?
Můj sekretariát a státní zástupci. Neradili jsme se se žádnými specialisty, diskutovala jsem s mladšími kolegy, kteří jsou aktivní na sítích. Uvažovali jsme, co by to znamenalo, jak se o účet starat a jaký přístup zvolit, protože musíme zůstat konzervativní. Inspirovali jsme se twitterovým účtem Ústavního soudu.
Co se týče mediálního obrazu vrchního státního zastupitelství, s vaším příchodem se toho hodně změnilo. Zlepšování kontaktu s médii byl impulz přímo od vás?
Tento přístup jsem prosazovala už v době, kdy jsem byla prezidentkou Unie státních zástupců. Šlo to pomalu. Když se zpětně podívám na výstupy státních zástupců a zároveň na dnešní vyjadřování svých kolegů, tak si řeknu: „Takhle jsem si to představovala. To je důstojné.“ Nebylo to tak, že bych si to předsevzala, až když jsem přišla na tento úřad. Ale bylo mi jasné, že úřad potřebuje vydobýt zpátky své renomé, aby vůbec někdo věřil, že je schopen rozkrývat kauzy a stavět je před soud. Věřím tomu, že jsme reputaci napravili. Třešničku na dortu tomu ale dávají odsuzující rozsudky.
Zmínila jste, že změna vystupování státních zástupců v médiích byla pomalá. Jak to probíhalo?
Nebylo úplně jednoduché přimět spoustu kolegů, aby se ztotožnili s tím, že komunikace s médii je správná. Navíc nejsem zastáncem profesionálních tiskových mluvčích na státním zastupitelství. Vystupovat má státní zástupce. K řízení před soudem přece nemůže přiběhnout tiskový mluvčí. Státní zástupce vyjde z jednací síně, kde stojí novináři, a on je první, kdo na ně musí reagovat. Nemůže jim říct: „Já vám teď nic neřeknu, obraťte se na našeho tiskového mluvčího.“ To je nepřijatelné! Aby veřejnost měla důvěru vůči soudnímu procesu, tak by si v těchto závažných věcech měla umět spojit osobu s výsledkem řízení a procesem.
Sama v médiích vystupujete aktivně. Podstoupila jste kvůli tomu nějaké školení?
Musím se přiznat, a stydím se za to, že jsem na žádném školení nebyla. Ani na jednom. Své zkušenosti jsem nabírala dlouho. Můj první kontakt s novinářem byl v roce 2001, s reportéry České televize. Byla jsem pár měsíců státní zástupkyní v Litoměřicích a objevila se kauza, která zajímala veřejnost. Pamatuji si, že jsem seděla za stolem absolutně nehnutě a s trémou. Přede mnou kamera. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal a říkala jsem si: „Co bude?“ Státní zástupce v médiích, to se tehdy nevidělo. Myslela jsem na to, jestli ty dvě tři univerzální věty řeknu správně. Až nakonec redaktor poznamenal: „Dejte si patku víc napravo.“ (Směje se.)
Užíváte si mediální publicitu, nebo ji berete jako nutné zlo, které ale pomáhá vaší práci?
Beru ji jako velikou odpovědnost.
Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně
Svou funkci zastává od roku 2012. Působila také jako prezidentka stavovského sdružení Unie státních zástupců České republiky. Dozorovala několik mediálně sledovaných trestních kauz. Časopis Forbes ji pětkrát označil za nejvlivnější ženu Česka.
