Organizace Lékaři bez hranic vysílá své profesionály do konfliktních oblastí a míst postižených pohromou. Její pracovníci jsou proto téměř vždy blízko krizi, stejně jako její tým komunikace. Ten někdy musí na dálku řešit únos kolegy nebo mluvit o bombardování nemocnice. Podle Lucie Brinzanik, dlouholeté šéfky komunikace české pobočky, je ovšem důležité o takových věcech přinášet svědectví. A ovlivňovat tak média i veřejnost, která v důsledku může vytvářet tlak na politiky. Za svou komunikaci sbírají Lékaři bez hranic i oborové ceny.
Pracujete i přes víkend?
Ano. Od bombardování nemocnice v Kundúzu v říjnu 2015 koukám hned po zazvonění budíku na e-maily. Když nastane obdobná situace, tak nás informuje jedno z našich pěti operačních center, které spravuje danou misi. Vedoucí komunikace i tiskoví koordinátoři naší organizace jsou propojení mezinárodně a máme síť, na kterou se posílají krizové akutní zprávy. Na začátku mohou být kusé, ale alespoň víme, že se něco stalo a musíme se začít připravovat. V některých oblastech pak máme na místě kolegu, který s vedoucím mise řeší další postup a informuje nás o aktuálním dění.
Jsou situace, kdy informace pozdržíte?
Ve velmi specifických případech ano. Třeba tehdy, pokud by medializace některých událostí mohla ohrozit kolegy nebo pacienty. V první řadě jde o bezpečnost a životy našich lidí. Relevantní informace z konfliktů a živelních pohrom se ovšem vždy snažíme komunikovat. Založeni jsme byli s tím, že pomáháme a léčíme, ale zároveň o tom také informujeme.
Je vaše práce o to těžší, když se něco stane kolegovi, kterého znáte osobně?
Vždy je to osobní, dáváme do toho srdce. Navíc to, o čem mluvíme, samo o sobě není lehké téma. Máme samozřejmě nastavená pravidla a procesy, práce je do určité míry systematická. I díky dlouholeté mezinárodní praxi naší organizace vznikly komunikační manuály. V Česku jsme sice od roku 2006, ale organizace vznikla už na začátku 70. let.
Jak v konfliktních oblastech funguje spolupráce se státní správou?
Na místě můžeme být jen se svolením všech úřadů. V oblastech konfliktu tak komunikujeme se všemi stranami, abychom byli akceptováni a aby v nás viděli přidanou hodnotu. Pokud to nejde, jako třeba v Sýrii, kde unesli pět našich kolegů, musíme se stáhnout. Kromě dvou misí fungujeme zcela beze zbraní, a tedy bez ochrany.
Sama jste dřív byla novinářka. Jak tuto zkušenost využíváte dnes?
Víte, že máte připravovat tiskové zprávy tak, aby byly poutavé jak pro novináře, tak pro veřejnost. Navíc tvoříme i vlastní časopis, píšeme výroční zprávy. I to musí mít profesionální úroveň, která se do jisté míry váže na novinařinu. K tomu všemu spravujeme i web, na kterém je největší částí aktuální dění z terénu nebo příběhy pacientů. Vytváříme videa a poskytujeme i fotografie. Snažíme se, aby kolegové z misí mluvili do médií o tom, co v zahraničí zažívají. Nechceme vyprávět naše příběhy z piedestalu. Z konfliktních oblastí pak přinášíme i příběhy místních lidí, které ošetřujeme.
Který příběh měl letos největší zásah?
Největší zásah mělo video, které přibližovalo naši práci a důsledky mise s uprchlíky ve Středozemním moři. Mělo asi přes sto tisíc zhlédnutí. Téma ve společnosti rezonuje, i v negativním ohledu, a lidi to zaujalo.
Lidé měli zájem, protože chtěli pomáhat, nebo spíš nadávat?
Byli to lidé, kteří mají vztek nebo s naší prací z nějakého důvodu nesouhlasí, ale také ti, kteří mají zájem o vysvětlení nebo mají o něčem pochybnosti. Ale ať se už jedná o válečnou zónu, nebo místa, kde léčíme malárii, tak máme stejné principy. Debatovat o tom může být náročné a vysilující, ale je to důležité. Pokud vedeme s lidmi osobní diskuse, nikdy nejsou tak vyhrocené jako na sítích. Dalším aspektem jsou internetoví trollové. Každá konverzace tak musí mít nastavený limit, kdy si řekneme, že v ní nemá cenu pokračovat. Když je urážlivá, rasistická, tak debatu nevedeme. Navíc máme diskusní pravidla, když je někdo porušuje, tak jeho komentář smažeme.
Kdo a jak se trollům věnuje?
Máme dva kolegy, kteří se soustřeďují na digitál a střídají se i v diskusích. Jsme ale už v situaci, kdy za nás iniciativu převezme samotné publikum. Někdy reaguje na negativní komentáře dřív, než se k tomu vůbec sami dostaneme. Jsem přesvědčená o tom, že to je díky naší konzistentní komunikaci.
Očekáváte, že se komunikační aktivity organizace budou muset v budoucnu rozšířit?
Potřeba narůstá, ale jsme omezení tím, že na mezinárodní úrovni dlouhodobě jde 80 procent příjmů do misí v terénu a 20 procent do kanceláří. Z těch 20 procent putuje zhruba 13 procent na fundraising, tedy získávání prostředků na další období. Zbývá nám tak sedm procent na vše ostatní. Musíme si proto velmi hlídat naše náklady i náš růst.
Lucia Brinzanik, ředitelka komunikace Lékařů bez hranic
V roce 2006 se podílela na založení české pobočky organizace Lékaři bez hranic. Pomáhala o ní budovat povědomí a získávat kontakty v Česku a na Slovensku. Sama navštívila projekty v Keni, Ugandě, Kamerunu a Iráku. Český tým získal například Zlatý středník za nejlepší výroční zprávu a za nejlepší časopis v neziskovém sektoru.
