Pro jednu z nejrespektovanějších mediálních korporací na světě pracuje Liz Corbinová už šestnáct let. V rozhovoru tedy mohla srovnávat éru před nástupem sociálních sítí i jejich současný vliv. A došlo i na typický suchý britský humor.
Falešné zprávy nejsou nic nového, mluvila jste o tom i při své prezentaci. Proč se tedy staly tak velkým tématem až nyní?
Dřív takové zprávy přicházely od zdrojů, kterým jsme rozuměli a o kterých jsme měli dobrý přehled. Byly zaujaté, třeba politicky, nebo jen byly nepřesné. Teď jsou ale na dosah ruky stovky tisíc, ne-li miliony různých zdrojů zpráv. V dnešní době nemusíte být novinář, abyste psal zprávy, měl vlastní web nebo vás sledovala spousta lidí na sítích. Pro čtenáře a publikum je mnohem těžší posuzovat zdroje zpráv. I samotná fráze o „fake news“ je navíc nadužívána. Donald Trump, nejmocnější muž na planetě, označil jako fake news i CNN nebo BBC, což je směšné. Když ale tohle označení využije on, rezonuje veřejností. Lidé ho pak používají ke shazování čehokoliv.
Ověřování zpráv a vaše relace Reality Check (název týmu i pořadu – pozn. red.) se přitom jeví jako nový projekt.
BBC ověřuje fakta 95 let, jen pro to neměla žádný brand. Se zvučným anglickým přízvukem jsme říkali: „Toto jsou zprávy!“ V kontextu dnešní doby to už nestačí, takže teď také říkáme: „Tato věc, kterou vám vyprávíme a ukazujeme, to nejsou zprávy!“ (Směje se.)
Podle čeho konkrétně vybíráte zprávy a příběhy, které pak ověřujete?
Základem je spolupráce různých oddělení v BBC. Tým Reality Check sedí v rámci on-line oddělení. Spolupracujeme ale i s televizí a rádiem. Hned ráno řešíme, jakým zprávám se budeme věnovat, účastníme se i hlavní editorské porady BBC. Často se stane, že se namísto klasického pokrývání událostí rozhodneme zpracovat je metodou Reality Check. Dejme tomu, že se bude mluvit o brexitu. Namísto sledování, co k tomu zrovna dnes řekli politici, věnujeme tématu Reality Check. Úzce přitom spolupracujeme i s týmem sociálních médií. Zvažujeme, jak budeme tento obsah promovat a jak ho dostaneme i k publiku na sociálních sítích. Záleží také na tom, na co se lidé na sítích chtějí ptát, o čem se baví, jaké dezinformace zrovna kolují. Tyto podklady shromáždíme, já je předám svému týmu a diskutujeme s kolegy i o jejich nápadech a postřezích, které od rána nasbírali. Na mediální scéně jsou totiž ranní pořady, ze kterých leckdy vzejdou různé nepřesnosti nebo nepravdivá tvrzení, na něž můžeme rychle zareagovat.
Při prezentaci jste říkala, že kvůli algoritmům sociálních sítí každý žije ve své mediální bublině. Jak tedy mohou média, která bojují s fake news, proniknout do bublin těch, kteří fake news šíří? Je to nekonečný boj?
Není to nekonečný boj. Myslím, že to rozlouskneme. Televize, rádia a noviny léta nevěděly, co z jejich obsahu mají lidé doopravdy rádi. On-line svět ale oplývá daty. Teď toho víme hodně – co lidé rádi sledují, čtou, kde to čtou, kolik sekund se dívali na video, jestli se jim líbilo a jestli ho sdíleli. Myslím si, že způsob, jak se dostat do těchto mediálních bublin, je produkovat obsah, o který se lidé v nich zajímají. Začala jsem proto sledovat více facebookových stránek, které se zaměřují na jejich potřeby. Z toho se můžete učit. Vědět, co publikum rádo konzumuje v médiích, je vaším prvním krokem k tomu, jak produkovat obsah, který je veřejnosti bližší. A jakmile už jste uvnitř bubliny a sledují vás, tak pak náhodou uvidí obsah, který by jinak neviděli. Musíte jim ale dávat pravidelnou stravu v podobě toho, o co se zajímají.
Spolupracujete při ověřování faktů s jinými zahraničními mediálními domy, například s americkou CNN?
Ne. Máme jiné hodnoty a jiné standardy. A BBC má ráda vlastní agendu pod kontrolou. Občas ale spolupracujeme, třeba při kauze Paradise Papers (šlo o peníze bohatých lidí, politiků a celebrit převáděné do daňových rájů – pozn. red.) došlo na úspěšnou spolupráci mnoha médií včetně BBC.
A není škoda, že „velká“ tradiční média spolu v tomhle ohledu více nespolupracují? Máte přece stejný cíl, tím je zveřejnění faktů.
To bych neřekla. Každé z těchto médií má vlastní reputaci i publikum. A každé publikum má specifické potřeby. Taky nezapomínejme, že si navzájem komerčně konkurujeme. Ve Spojeném království jsme veřejnoprávním médiem, ale mezinárodně jsme médiem komerčním. Na tom záleží. Pokud má ale spolupráce přínos pro všechny, jako právě v případě rozkrývání kauzy Paradise Papers, tak spolupracujeme.
Jak se stavíte ke spolupráci se sociálními sítěmi? Francouzská tisková agentura třeba před tamními prezidentskými volbami pomáhala Facebooku rozkrývat dezinformace v rámci projektu CrossCheck.
Do projektu CrossCheck jsme byli zapojeni také, ale jinak se sociálními sítěmi nespolupracujeme a neplánujeme s nimi spolupracovat, nejsme tomu otevření. Facebook má v současnosti nástroj Disputed (štítek, který se objeví u sdíleného odkazu, pokud vede na zpochybněnou informaci – pozn. red.), ale sama jsem ho zatím ve svém feedu neviděla. Řekla bych, že je stále ve velmi rané fázi. Jeden novinář z Guardianu dokonce poukazoval na to, že to je spíš PR aktivita Facebooku než něco, co má reálně přinést nějaký efekt. Myslím, že ať už se bavíme o Facebooku, Twitteru, Googlu a potažmo YouTube, tak všichni mají ještě dlouhou cestu k tomu, aby se pořádně postavili k problému fake news. Na druhou stranu, když k nám někdo přijde s obdobným projektem, tak se na něj vždycky podíváme a zhodnotíme, jestli se zapojíme.
Měli bychom si zvykat, že falešné zprávy doprovázejí volby, jako jsme to viděli v posledních letech hned v několika případech?
Pokud někdo zčista jasna nezačne tvrdě regulovat sociální média, která de facto sponzorují prostřednictvím příjmů z reklamy i tvůrce fake news, tak se těžko ztratí. Dokud jsou tu peníze k vydělání a politický vliv k získání, tak falešné zprávy nikam nezmizí. Musíme najít nějakou lepší cestu, jak je utlumit.
Jak v BBC vnímáte averzi politiků namířenou vůči zavedeným médiím? Dá se s tím bojovat?
Řekla bych, že v tomto je Donald Trump ostrov sám pro sebe. Nejsem si jistá, jestli averze politiků vůči médiím roste i v Británii. Vztah mezi novináři, parlamentem a Londýnem byl vždy trochu napjatý a divný, ale je správné, že to tak je. Politici by nás neměli mít v kapse. Nemají to být naši kamarádi. Měli bychom se navzájem silně podezřívat. Možná to není úplně zdravé, ale neřekla bych, že to je nepřátelskost. Myslím si, že v Británii stále přetrvává dostatek respektu vůči tradičním médiím. Donedávna jsem pracovala v naší singapurské redakci. Znáte filipínského prezidenta Rodriga Duterteho? Tak vedle něho vypadá Trump ještě mírumilovně. Duterte je prezident, který otevřeně mluví o tom, jak někoho zabil, sexuálně napadl, o tom, jak lidé mají právo zabíjet při válce s drogami…
Náš prezident Miloš Zeman nedávno také vtipkoval o zabíjení. Před prezidentem Putinem řekl, že by se novináři měli likvidovat.
Myslím, že tohle je opravdu velmi nebezpečné. Je to šikmá plocha. Kdykoliv vidíte diktátora v nějaké zemi, na koho zaútočí nejdřív? Na tisk a na soudní systém. Trump útočí na obojí. A to je opravdu tenký led, když se pohybujete v demokracii a svobodné žurnalistice. BBC operuje v mnoha zemích, kde tohle zažívá, ale vážně bychom to neradi viděli v Británii, Evropě nebo v Americe. Nikde.
Liz Corbinová
Zkušená novinářka se v červnu postavila do čela pár měsíců existujícího týmu BBC na ověřování faktů. Předtím pracovala několik let jako editorka singapurské redakce a vedla digitální tým pro Asii. Než se zaměřila na zahraniční zpravodajství, pokrývala nejvyšší britskou politiku. „Rozklíčovat fake news trvá i dva dny. Je to jako pohyb v králičí noře,“ říká vedoucí týmu Reality Check, který jasnou a stručnou formou ukazuje lidem nepřesnosti a dezinformace ve zprávách z různých zdrojů.
