Přepisování rozhovorů je nejnenáviděnější činnost ze všech, které novinařina obnáší. Vyslechnete u toho spoustu balastu, dezinformací, siláckých řečí a zvukového smogu. Navíc musíte poslouchat i nahrávku svého vlastního hlasu, což je i po letech praxe hrozný zážitek. Přepisování rozhovoru s Jamesem Gilliesem v roce 2013 bylo jiné. Je to vzdělaný muž, který mluví kultivovaným, melodickým hlasem a zjevně ví, co říká. James Gillies, tehdejší šéf komunikace evropské vědecké laboratoře CERN, je fyzik, který se stal tiskovým mluvčím.
Máte rád vtipy o vědcích?
O částicové fyzice se jich říká spousta, ale já si skoro žádný nepamatuju. Ale dobře. Před několika lety jsme v rámci římského pokusu ověřování existence Higgsova bosonu zjistili, že se nám částice odrážejí rychlostí, která se zdála být vyšší než rychlost světla. Nějakou dobu trvalo, než se vysvětlilo, že to byla chyba v měření. Ty částice se jmenovaly neutrina. Takže: Přijde neutrino do baru a říká, proč je tady taková tma? No, a o pár tisícin vteřiny za ním do baru dorazí i světlo. Tak to jsou vtipy, které si vykládají fyzici.
Jaká jste ve vaší organizaci nastavil pravidla pro komunikaci s médii? Jak se to má třeba s krizovou komunikací? Šíří se o vás různé zvěsti…
Ke zlomu došlo v roce 2008, kdy jsme uváděli do provozu velký částicový urychlovač LHC. Byla to velká událost a vedení se rozhodlo, že na ni pozveme i média. Bylo to dost odvážné rozhodnutí, protože takové obří stroje napoprvé většinou nefungují. Vědci z nich chtějí dostat maximální výkon a ty mašiny jsou na samé hranici technologického pokroku a napoprvé nikdy nešlapou, jak by měly. Ale my jsme se rozhodli, že chceme ukázat nejen výsledek experimentu, ale i celý jeho průběh. Chtěli jsme lidi nadchnout pro vědu, chtěli jsme, aby pochopili, že se pořád ještě jedná o jakousi dobrodružnou objevitelskou výpravu, že nejde jen o nějaké tabulky. A v den zahájení provozu jsme u nás měli 350 zpravodajských týmů najednou a přímý přenos přes satelit. Trvalo nám celý den, než paprsek skutečně oběhl celou dráhu dokola. Všichni museli čekat celý den. Ale všichni novináři byli nadšení a říkali, že konečně viděli naživo něco opravdového, důležitého a skutečného.
Ale oni přece žádný paprsek vidět nemohli. Co viděli?
Viděli, jak na tom lidé pracují a jak to prožívají. Viděli tečku na obrazovce, když byl paprsek injektorem „vstřelen“ do okruhu částicového urychlovače. A druhou tečku, když oběhl celou určenou dráhu. A když se objevila ta druhá tečka, viděli, jak se u toho někteří naši lidi rozplakali. Byl to velice silný okamžik.
A jak to změnilo váš přístup ke komunikaci?
Velké fyzikální laboratoře se poddávají svým přirozeným instinktům, které jim velí kontrolovat všechny informace a to, kdy je uvolňují. Všechno prostě musí vypadat v pořádku. Pozvat novináře sledovat průběh takového experimentu bylo v té době zcela novátorské. A dnes to děláme úplně pokaždé. Loni jsme společně s tiskovou konferencí uspořádali internetový seminář, který sledovalo asi půl milionu lidí. To je mnohem víc, než je na světě fyziků.
Máte nějaké vzory – vědce, kteří měli nejen výsledky, ale uměli také komunikovat s veřejností a médii a přispěli tak k popularizaci vědy? Co Einstein?
Einstein byl velmi barvitá figura a velmi dobrý zdroj citátů. Ale třeba bývalý ředitel CERN Victor Weisskopf napsal i knihu o komunikaci vědy.
Stephen Hawking?
Hawking je vždy velmi provokativní, což přitahuje pozornost. Zároveň ale nikoho neuráží, to je taky dobře. Ale jeho Stručná historie času rozhodně není jednoduché čtení. Skvělá je také Lisa Randallová z Harvardu, která měla na svém kontě jednu dobu nejcitovanější práci v teoretické fyzice vůbec a hodně se popularizaci věnuje.
Spousta novinářů prý čeká na nabídku přejít na druhou stranu a pracovat jako tiskový mluvčí nebo konzultant PR. Řada z nich tam ale dlouho nevydrží. Jsou to zcela rozdílné světy?
PR a novinařina jsou dvě zcela rozdílné věci Musíte si naprosto přeštelovat hlavu. Zastupujete subjekt, pro který pracujete, a říkáte věci, jež po vás chtějí. V tomhle mám já velké štěstí, protože hluboce věřím v to, co CERN dělá. A přitom ještě dělá velmi málo chyb. Z novinářského hlediska myslím, že naše práce splňuje velmi vysoká kritéria – nelžeme, nepřekrucujeme, prosazujeme politiku maximální otevřenosti. Taky jsme akademický subjekt a jako takový nemůžeme říct našim lidem, že nemohou komunikovat s médii. Jsou to akademici a svobodní lidé, kteří mohou říkat, co chtějí. To jsou naprosto základní pravidla. Naopak lidem, o kterých víme, že jsou dobří, nabízíme mediální tréninky, aby třeba věděli, že nemohou používat vědeckou hatmatilku.
Býváte vy sám u rozhovorů, které vaši lidé poskytují médiím? Zapínáte si u toho diktafon?
Ne vždy. A rozhodně nikdy si u toho nezapínám diktafon! Ale občas bývám u rozhovorů, které dává můj šéf. To proto, abych věděl, jaké jsou jeho názory a co mám tlumočit dál.
Jak se stavíte k těm internetovým spekulacím, že superurychlovač vytvoří černou díru, která nakonec všechno pohltí? Reagujete na ně, nebo je necháváte být?
Věnujeme se tomu. Ale pravda je, že ono se to vždycky vrátí.
Mýty nemůžete vymýtit, že.
Ano, ty jsou tady napořád. Ale před spuštěním urychlovače v roce 2008 jsme si nechali udělat nejen naši bezpečnostní studii, ale zasazovali jsme se o to, aby byla provedena taky studie nezávislá. Všechno jsme pak zveřejnili na našem webu.
Do toho se ale objevil i film podle knihy Dana Browna Andělé a démoni…
Ano. A v ní z laboratoře CERN ukradnou antihmotu a vyhodí s ní do vzduchu Vatikán. I na to jsme se připravovali skutečně velmi pečlivě. Udělali jsme na stránce CERN speciální prezentaci, ve které jsme konkrétně vyvraceli mýty v knize obsažené. Máme snad takovouhle vesmírnou loď? Klik. No nemáme. Máme antihmotu? Klik. Máme. Ale jak dlouho by nám trvalo vyrobit to množství, které je použito v Brownově knize? 250 milionů let. Ta kniha nám naopak dala příležitost, abychom mohli hovořit o tom, proč děláme náš výzkum a jaké máme výsledky. Dnes především říkáme, že v LHC studujeme, co už se v přírodě děje, jen v laboratorních podmínkách, abychom to mohli zkoumat. A v přírodě se přitom nic hrozného neděje. To je náš hlavní, srozumitelný argument.
Jak se stavíte k hlasům, které zpochybňují význam základního výzkumu?
Naše činnost je drahá pouze zdánlivě. Náš roční rozpočet je jedna miliarda švýcarských franků. Ano, je to velké číslo. Ale v členských zemích EU je asi 300 vysokých škol, které mají obdobný rozpočet. A když se podíváme na celkovou populaci našich členských zemí, za ty peníze byste každému obyvateli EU koupili jeden šálek kávy. Takže tolik to je. A celé je to především investice.
Shrňme si to, jaká jsou tedy ta základní pravidla komunikace značky CERN?
Dnes už jsme značka. A jak se říká, značku nevlastníte. My se alespoň snažíme určovat, v jakém duchu se o nás konverzace povede. A chceme být otevření, rychlí a pravdiví. To nám pomáhá ze všeho nejvíc.
James Gillies, tehdejší vedoucí komunikace evropské vědecké laboratoře CERN
Částicovou fyziku vystudoval na Oxfordu. V roce 1995 začal editovat interní časopis CERN. V čele jeho komunikace stál 14 let. Na jedné z pražských PR konferencí měl přednášet o tom, jak vést šťastný život. „Ale já k tomu mám jen jeden slide. Je to všechno ve vaší hlavě,“ řekl k tomu tehdy. Od ledna 2016 už není šéfem komunikace CERN, ale zůstává jedním z jeho oficiálních mluvčích a pracuje v týmu strategického plánování a hodnocení.
