PR specialista může dobře zastupovat jen projekty, které miluje, myslí si Eva Samšuková ve svém sloupku v MAM číslo 19. Jen tehdy je totiž schopen dodat ty správné výsledky.
Jestliže ale máte dělat PR třeba pro kečupy nebo dámské vložky, jděte od toho raději pryč, protože váš nedostatek entusziasmu se musí nutně projevit na chabém výkonu komunikace. Najděte si raději jiného klienta, radí.
Líbí se mi její nadšení a vlastně jí trochu závidím. Stejně jako záviděl profesor v letité lékařské historce mladé studentce, která – byvši dotázána na léčbu jisté choulostivé části mužského těla – odpověděla: „Měkké tkáně bych odpreparovala a kost bych oddělila pilkou“. Profesor se zasnil: „Milá kolegyně, anatomii jste sice zapomněla dokonale, ale jinak musíte mít v životě fantastické štěstí!“
Je určitě skvělé, pokud takové štěstí máme i v naší branži a klienti nebo produkty jsou zároveň našimi love brands.
Ale kolik takových ve svém portfoliu běžná agentura má? Daleko častěji pracujeme pro ty „kečupy a vložky“. Určitě bych nebyl rád, kdyby někdo z mých spolupracovníků nechtěl pracovat pro klienta jen proto, že se s ním nedokáže emocionálně ztotožnit.
Je-li to solidní a slušná firma s dobrými produkty, zavrhovat ji jenom proto, že mě nenadchne? To si může dovolit jen málokterý podnikatel.
Klient si nás najímá proto, abychom mu pomohli podívat se na jeho problém z kritického nadhledu a navrhli profesionální komunikaci, na kterou nemá kapacity nebo know-how. Radit někomu z růžového obláčku zamilovanosti také může vést k velké deziluzi.
Takže spíš než lásku bych fungující vztah klient-agentura popsal jako manželství po pěti letech: víme o sobě skoro všechno, občas se porafáme, ale pokud nám to jinak klape, umíme si pomoci a poradit. A ještě se k tomu můžeme mít rádi.
Jan Klíma, ředitel, AC&C Public Relations
