Debata o financování veřejnoprávních médií se vede nejen v době rostoucího politického tlaku, ale také v době, kdy se celý mediální trh zásadně mění.
Předseda Výboru pro mediální záležitosti PSP ČR František Talíř (KDU-ČSL) v rozhovoru pro Marketing & Media mluví o riziku slovenské cesty, dopadu legislativních změn na soukromý sektor i o zpolitizovaných mediálních radách.
Na konferenci Digimedia se zástupci veřejnoprávního i komerčního sektoru shodli, že debatě o financování veřejnoprávních médií by mělo nejprve předcházet jasné vydefinování role, kterou od nich očekáváme. Je podle vás v současné politické situaci vůbec reálné takovou širší debatu vést? A může být právě mediální výbor onou platformou, která ji zprostředkuje?
My se o to snažíme opakovaně. Na mediálním výboru jsme zřídili pracovní skupinu k debatě o financování veřejnoprávních médií. Stalo se to ve chvíli, kdy měla opozice v daném nastavení většinu, ale skupina byla následně zrušena. Opakovaně jsme zvali ministra kultury. Dvakrát přišel, ale velmi rychle zase odešel. Přitom v kultivované západní demokracii je taková debata otázkou let. Švédsko měnilo způsob financování veřejnoprávních médií po čtyřech letech diskusí napříč politickým spektrem, s odborníky i se samotnými institucemi. Teprve potom dospěli k modelu speciální daně.
U nás diskuse vypadá tak, že premiér řekne: bude komise, a ta komise jsem já a Patrik Nacher. To není funkční přístup. Stejně tak není funkční, když se ministr kultury potká s řediteli televize a rozhlasu, slíbí širší diskusi a za tři dny přijde s návrhem, aniž by k ní došlo. Podle mě tam skutečná vůle k věcné debatě není. Cílem je spíš na veřejnoprávní média nějakým způsobem zatlačit, destabilizovat je. Což je hlavně cíl SPD, ale ostatním to zjevně vyhovuje.
Vláda mluvila o zavedení prvních změn ve financování ČT a ČRo už od července. Je reálné je prosadit tak rychle?
Od července to podle mě určitě nestihnou. My to budeme brzdit, jak budeme umět. Problém je, že si Patrik Nacher protiřečí. Na plénu sněmovny říká uklidňujícím způsobem, že dopady nebudou tak velké a že půjde o postupný náběh. V návrhu je ale napsáno, že půjde o stovky milionů minus pro Českou televizi i Český rozhlas, aniž by bylo jasně vyčísleno kolik. A zároveň má změna platit prakticky od dalšího měsíce po prosazení.
To není předvídatelné financování. Právě předvídatelnost ovšem vyžaduje European Media Freedom Act. Pokud by se prosadilo, že veřejnoprávní média přijdou o stovky milionů, aniž by věděla kolik a od kdy, mohl by s tím být problém i na evropské úrovni.
Obrátíte se tedy jako opozice i na Ústavní soud?
Využijeme všechny nástroje, které máme. Současně si už teď testujeme, jak vážně vláda myslí řeči o nezávislých a stabilních veřejnoprávních médiích. Ve sněmovně se projednává možnost, aby hospodaření České televize a Českého rozhlasu kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad. To je za nás v pořádku. Protože jde ale o změnu ústavy, říkáme: když už se ústava otevírá, pojďme tam přidat ještě jednu pojistku. Tedy že jakákoli legislativa spojená s Českou televizí a Českým rozhlasem bude muset být do budoucna schválena sněmovnou i Senátem. Jinými slovy, sněmovna by v těchto věcech nemohla Senát jednoduše přehlasovat. Vláda se k tomu ale netváří příliš vstřícně. Z toho mi vychází, že to s pojistkami ve skutečnosti nemyslí tak vážně.
Jako inspirace se často zmiňuje finský model financování, v Evropě jich ale existuje řada. Je nějaký další, který dává jako inspirace smysl vám osobně?
V Evropské unii máme sedmadvacet států. Dva mají speciální daň, tedy Finsko a Švédsko. Deset zemí financuje veřejnoprávní média formou poplatků, včetně našich sousedů Rakouska, Německa nebo Polska. Patnáct zemí má nějakou formu financování ze státního rozpočtu. Rozdíl je ale v pojistkách. Na západ od nás existují mechanismy, které mají bránit politickému zásahu do rozpočtu veřejnoprávních médií. My bychom teď kopírovali spíš slovenskou cestu: zrušit poplatky, převést financování pod státní rozpočet a pojistky tam nedat vůbec. A na Slovensku se stalo přesně to, čeho se obáváme. V roce 2023 zrušili poplatky a v roce 2024 médiím ze dne na den seškrtali rozpočty zhruba o třetinu. Bez mrknutí oka. To by hrozilo i tady.
Osobně pořád považuji model koncesionářských poplatků za nejlepší. Fungují tu desítky let, v Česku je velmi vysoká platební morálka a rozpočty institucí se plní dokonce lépe, než se očekává. Není tedy zásadní důvod model měnit. Poplatky jsou bariérou mezi veřejnoprávními institucemi a politiky. Pokud vláda tuto bariéru zbourá, budeme muset po dalších volbách, pokud se dostaneme k moci, hledat způsob, jak ji obnovit. Pak se dá uvažovat třeba o navázání financování na DPH, spotřební daně nebo o zavedení jiné daně. Cílem by ale muselo být vyvést financování z přímého politického vlivu při sestavování státního rozpočtu.
Debata se zúžila na financování, mediální trh se ale dramaticky mění celý. Neřeší se veřejnoprávní média příliš izolovaně od situace soukromých médií, platforem a změn v chování publika?
Je to spojené. Teď nás nejvíc zaměstnává situace kolem veřejnoprávních médií, ale ta se přirozeně do situace ostatních médií propisuje. Pokud by Česká televize a Český rozhlas byly převedeny pod státní rozpočet a zároveň by se jim snížily prostředky, logicky by se otevřela debata, zda jim chybějící peníze nenahradit větším reklamním prostorem. V tu chvíli by ale vystartovaly soukromé mediální domy, které by oprávněně říkaly, že to dopadne na jejich reklamní trh.
Jsou to spojené nádoby. Česká televize zároveň svou vlastní tvorbou nastavuje určitou laťku. Když se kvůli menšímu rozpočtu sníží, můžou být i ostatní méně motivovaní investovat do kvalitní vlastní produkce.
Komerční televizní trh zásadně ovlivňují streamovací platformy. Česká televize je v on-line prostředí zároveň svázaná jinými pravidly než komerční hráči. Neměla by se i tato oblast otevřít v rámci širší debaty?
Souhlasím, že trendy se mění velmi dynamicky. Je to ale křehký systém. A dokud současný model funguje, nedává mi smysl do něj neuváženě sahat. Kdybychom České televizi zákonem uvolnili ruce v digitálním prostředí, dopadne to zase na soukromá média, která ji budou vnímat jako ještě většího konkurenta.
Pokud ale ke změnám financování dojde, pak se po volbách může otevřít širší reforma. Nemusela by se týkat jen peněz, ale i pravidel, pojistek nebo mediálních rad. Záleží na tom, k jakým změnám teď dojde.
Veřejnoprávní sektor je v tuto chvíli redukován na tradiční média, tedy televizi, rádio a tisk, zároveň ale roste vliv nových médií, online platforem a sociálních sítí. Měl by vzhledem k boji s dezinformacemi být i tento faktor součástí debaty?
Určitě. Ve skutečnosti řešíme pořád poplatky, ale jsou tu mnohem podstatnější problémy a výzvy. Jako opozice pořádáme kulaté stoly k dezinformacím, ochraně dětí a digitálnímu prostředí obecně. Chceme nastartovat debatu s odborníky, abychom se v té problematice zorientovali a mohli přemýšlet, jak ji případně legislativně uchopit. Platí ale totéž: pokud bychom veřejnoprávním médiím výrazně uvolnili prostor v digitálním prostředí, dopadlo by to na soukromá média. Proto je potřeba o tom mluvit citlivě a v širším kontextu.
Jak by měl stát bojovat s dezinformacemi, aniž by vytvářel dojem, že chce určovat, co je povolený názor?
Přirovnal bych to k silničnímu provozu. Také máme pravidla, rychlostní limity v obci a mimo obec. Mediální prostor nemůže fungovat úplně bez pravidel. Každý má právo na názor. Ale na názor nemají mít nárok trollí farmy nebo falešné účty. V tom jsem poměrně striktní. U dezinformačních webů, u nichž nedokážeme rozkrýt, odkud je jejich činnost financována nebo řízena, respektive u nichž se ukazuje vazba na Rusko, bych byl pro mnohem razantnější postup. Klidně i pro jejich vypínání. Být naivní vůči dezinformačním webům se nám může vymstít.
Horkým tématem je aktuálně i obsazování mediálních rad. Nedávno jste podpořil kandidaturu Stanislava Berkovce do Rady České televize, což působilo poněkud překvapivě. Proč?
Motiv byl jediný: pokusit se dostat do Rady České televize kohokoli, kdo k ní bude přistupovat jako normální radní, a ne jako člověk, který tam jde Českou televizi hejtovat. Kdyby se například Pavel Matocha – což už tedy teď nehrozí, ale v tu chvíli ano – stal radním a následně předsedou rady, a kdyby se kolem něj vytvořila většina, mohly by být dopady velmi špatné. Právě proto jsme se snažili, byť komplikovaným způsobem, dostat do volby i rozumnější kandidáty. A k tomu jsou třeba jisté kompromisy.
Volba má dvě fáze. Mediální výbor nejprve udělá filtr a na každé volné místo pošle do pléna tři kandidáty. V rámci určité taktiky se někdy podpoří i kandidáti, které pak člověk v plénu nikdy volit nebude, aby se do druhého kola dostali i lidé, které považuje za rozumné. To byl důvod, proč jsem podpořil právě Stanislava Berkovce, ačkoli jsem ani na moment neuvažoval, že bych mu svůj hlas dal i při finální volbě.
Uznávám, že je to kostrbaté. Čistší by možná bylo říct: jsme v opozici, je nás málo, zvolte si, koho chcete. Ale to by znamenalo strčit ruce do kapes a nechat to být. Já jsem se chtěl aspoň pokusit dostat do další fáze někoho, kdo by mohl Radu ČT vyvažovat.
Jak zabránit tomu, aby se mediální rady nestávaly jen prodlouženou rukou politických stran? Neměl by se i systém nominací do mediálních rad změnit?
Ten systém se podle mě zvrhl. Původní autoři asi nepočítali s tím, jak kreativně k tomu politici přistoupí. Kandidáti jsou formálně nominováni různými spolky, často i bizarními. Ve skutečnosti jde ale velmi často o politické nominace, jen schované za občanskou fasádu. Čest výjimkám. V tomto směru je vlastně čistší Rada ČTK, kde kandidáty přímo navrhují politické kluby zastoupené ve sněmovně. Je to transparentnější než politická nominace skrytá za nejrůznější spolky.
Zatím nicméně nevidím ideální model, kterým bychom se mohli jednoduše inspirovat. Existují i horší varianty, například slovenský model, kde většinu obsadí ministr kultury. To rozhodně nechci. Sněmovna se volí ve svobodných volbách, a proto má legitimitu. Dalo by se uvažovat o tom, že nominace budou přímější a čistší. Tedy že kandidáty nebudou navrhovat spolky, ale otevřeně politické strany zastoupené ve sněmovně. Je to ale věc k diskusi. Neříkám, že máme hotové řešení.
