Považujete se spíš za „televizáka“, nebo za „rozhlasáka“? Zkušenost máte z obou médií.
Pro mě je lepší rádio. Televize je moje hlavní práce, ale rádio je spontánnější a víc v něm jde o obsah. V televizi je velký nepoměr času spotřebovaného na věci nesouvisející s obsahem a času na obsah samotný. Musí vás nalíčit, nastavují se světla, pak sedíte a čekáte, protože se mění scéna nebo židle. Z té hodiny před vysíláním pořadu v podstatě strávíte dvacet minut čekáním. Možná trochu přeháním, ale v rádiu je zkrátka jednodušší přemýšlet nad obsahem. V televizi se na něj nabalí spousta dalších věcí a nezbytně musíte zapojit podstatně víc lidí. Tím se mírně změní celá atmosféra. Když někoho posadíte do televizního studia, čistě psychologicky ho ovlivní, že kolem sebe vidí pobíhajícího producenta, kameramany, mě komunikujícího s režií, asistenty, kteří ho vedou z čekárny do studia… Prostě je to větší operace.
Na druhou stranu, televize má větší možnosti pro odvyprávění celého příběhu.
Zásadní je to, že televize je mnohem vlivnější médium. Velká výhoda je, že lidé se na ni opravdu dívají. V Británii je sledování televize oblíbená večerní aktivita. Odehrává se v ní diskuse o celonárodních tématech. Rádiu patří ráno. Teď nám přibyly ještě další věci, třeba živé rozhovory přes Facebook. Vyzpovídáme hosta během pořadu a potom s ním pokračujeme před studiem, přičemž zveme diváky, ať píšou otázky na naši facebookovou stránku. Po tom velkém pořadu s veškerou formálností televizního studia si povídáme dvacet minut přes iPhone někde v místnosti pro hosty. To už se zase dost blíží rádiu. Jistě, zase jsou to „obrázky“, ale s jinou atmosférou.
Ale já se přece dívám na televizi, abych se všechno podstatné dozvěděl během vysílání pořadu. Upřímně, není ten dodatečný obsah pro sociální sítě tak trochu smetí?
Ano i ne. Samozřejmě všechno, co je určeno do mého pořadu Newsnight, je důkladně promyšlené a je za tím půl dne práce. Každý z rozhovorů je důsledně vedený, ať zabere čtyři a půl minuty nebo sedm minut, a každou reportáž si opakovaně pouštíme. Tím pádem je to mnohem lepší než obsah, který se k vám dostane na sociálních sítích. Taky se na něm ale podílí patnáct lidí, kdežto na sítích spíš improvizujeme. Na živé vysílání se tam dívá pár tisíc lidí, to je taková větší konference.
Jak si televizní publicistika stojí u diváků v době, kdy mají neomezený přísun digitálních informací?
Z dlouhodobého pohledu sledovanost zpravodajství a publicistiky pomalu klesá. Zájem opadává, protože diváci získávají informace jinak. Před dvaceti lety taky ještě četli noviny cestou do práce, což už se neděje. Respektive čtou bezplatné noviny, které jsou vlastně docela dobré, dostanete v nich trochu zpráv a trochu drbů. Ale jinak koukají do mobilů na zpravodajství a na to, co sdílejí jejich přátelé na Facebooku.
Jak se tlak sledovanosti projevuje na přípravě pořadu? Nutí vás, aby byl obsah ještě ve větší míře unikátní a používali jste ještě víc rozmanitých technologií?
Ano. Diváci nás nezapínají, aby se dozvěděli, co se děje, protože to si mezitím přečetli jinde. K tomu základu musíme přidat něco navíc. Máme skvělého editora, který chce, abychom určovali agendu, aby zprávy vznikaly u nás. Abychom se jako novináři dobrali k věci, o které jste ještě neslyšeli. Vedle toho analyzujeme dění a dodáváme kontext těm rychlým novinkám, které jste si přečetli na Twitteru. To jsou tedy dva hlavní cíle našeho pořadu: přijít s novinkami a posunout dál zprávy, které už znáte.
Pod tlakem je ovšem celá BBC jako organizace. Konzervativci volají po tom, že by mohla stát méně. Potřebujeme ji ještě?
Podstatou debaty je, jestli BBC není moc velká a nevytlačuje ostatní z trhu. Nejde tedy o to, že ji nepotřebujeme, ale vykolíkovat jí pole. Rozumím tomuto argumentu, má svou hodnotu. Slavným příkladem jsou tisíce receptů, které má BBC na svém webu. Každý, kdo by chtěl mít svůj web s recepty, pochopí, jak těžké je obstát vedle BBC. Jenže pak je zkusíte smazat a lidé se ozvou, že si je přece zaplatili ve svých televizních poplatcích a nechtějí o ně přijít. Pokud jde tedy o veřejnost, ta má za to, že se nemá spravovat, co není rozbité.
Evan Davis, moderátor ekonomických pořadů BBC
Britský ekonom a novinář je hlavním moderátorem prestižního publicistického pořadu Newsnight na BBC Two. Na této pozici v roce 2014 vystřídal legendárního Jeremyho Paxmana. Už jedenáct let také provází diváky investorskou soutěží Dragon’s Den (v Česku ji známe jako Den D). Absolvent Oxfordské i Harvardovy univerzity je nadšený motorkář. Žije v Londýně s manželem, francouzským zahradním architektem.
