Více než týden po volbách umí říct na setiny přesné výsledky posledních voleb. Není se čemu divit, když si volební studio bez ní snad už nikdo nedovede představit. Moderátorská matadorka si ale ani po 20 letech ve studiu Událostí nestěžuje na jednotvárnost.
Další volební studio je za vámi. Objevily se nějaké komplikace?
Letos ne. Volební vysílání je dnes závislé na kolezích graficích a virtuálních technicích, to jsou ti klíčoví lidé. Pokud mi nepošlou obrázky, tak nemám co prezentovat. Vidět jsem sice já, ale stojí za tím velký tým, a pokud jedno kolečko bude drhnout, tak výsledek prostě nebude dobrý.
A nemáte tak pocit, že ona vizualizace už v současnosti vytlačuje práci moderátora? Výsledky prezidentských voleb byly tak rychle, že i vaše vstupy mohly být pasé.
Virtuální studio nabídne spoustu doplňkových grafů a podrobností, ze kterých si divák udělá obrázek. A to je myslím i úkol veřejnoprávního média. Ne jen říct, že to bylo 51,36 procenta ku 48,63 procenta.
Zajímá mě ale role moderátora. Kam výstupy může posouvat, aby vedle grafů měl smysl i on?
Moderátor je prodavač informací, jež dostane od kolegů, kteří nejsou vidět. A jde hlavně o to, jak je nabídne a prodá divákům. Může to říct mdle, anebo je nabídne se vší parádou. Úkol moderátora je dostávat údaje a fakta do souvislostí a doplnit grafiku o to, co ona zobrazit neumí.
Prošla jste všemi podobami Událostí. Které pojetí vám sedělo nejvíc?
Docela mi vyhovuje to současné. Seděla jsem ve studiu spoustu let a začalo mi připadat, že jsme tam za tím stolem zapasovaní. Před šesti lety, kdy se měla nová podoba zavádět, jsem sama navrhovala, že by moderátor mohl ve studiu stát a trochu se hýbat.
Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se při živém vysílání opravdu zapotila?
To už je hodně dávno. Stalo se, že nám zkolaboval celý vysílací server a nešly odbavovat žádné reportáže. Musela jsem vést velmi dlouhý rozhovor s kolegou, který byl na nelegálním festivalu technařů někde v západních Čechách. Do ucha mi z režie pořád šla informace, že se to nerozjíždí. Ten den to bylo na hraně a hrozilo, že se budeme muset omluvit a vysílání ukončit. Nakonec se to chytlo a dovysílali jsme.
Je pro vás živé vysílání ještě adrenalin?
Je. Kdybych k tomu přistupovala tak, že je to „normálka“, je to začátek konce. Člověk musí pěstovat pokoru. Nikdy nevymyslíte, co se může stát.
Sama jste nedávno v jednom rozhovoru řekla, že po 20 letech moderování je nejvyšší čas skončit. Láká vás něco jiného?
Samozřejmě nejde moderovat Události do nekonečna. Lákalo by mě se víc věnovat ČT24, třeba občas udělat pořad 90′, něčím si to zpestřit. Generální ředitel Petr Dvořák má v projektu, se kterým loni vyhrál výběrové řízení, že by mohly být ještě noční Události, takže možná budeme mít řadu možností, jak se realizovat.
Všechno v rámci ČT? V komerčním médiu si sama sebe představit nedokážete?
Ne že bych si myslela, že vše děláme bezchybně, ale stále mi veřejnoprávní televize i rozhlas přijdou jako prostředí, kde svou práci mohu dělat nejvíc podle své představy, jak by se dělat měla. Člověk by si samozřejmě neměl odříkat něco, co nikdy nevyzkoušel, ale když si dělám vnitřní hodnocení, tak upřímně říkám, že si to moc představit nedokážu.
Kam se podle vás může formát denního souhrnu zpráv dál ubírat?
Bude se samozřejmě hodně propojovat s internetem. Mladá generace se už moc na klasické zprávy nedívá. A tím, jak začala před lety vysílat ČT24, vznikl i problém v tom, že se večer před hlavní relaci posadí dvě skupiny lidí. Ti, kteří jsou z kontinuálního vysílání, internetu, novin nebo rádia už informovaní a poučení. A ti, kteří jsou nepoznamenaní. Největší problém tedy bude vyvážit pořad tak, aby byl dobrý, zajímavý a přitažlivý pro obě skupiny.
A má vůbec šanci přežít?
Myslím, že má. Cílová skupina je konzervativní televizní divák, který chce mít večerní zprávy a také je dostává. Mladší lidi si informace hledají někde jinde. Od toho se odvíjí myšlenka nočních Událostí, o kterých jsem mluvila. Předpokládám, že budou koncipovány tak, že už nabídnou divákovi hlubší pohled na informace, které si přes den posbírá.
Práci v televizi prokládáte i prací v rozhlasu. Předpokládám, že je tam naprosto jiná práce s hlasem. Jak se na to adaptujete?
Dramaturg a autor rozhlasového streamu Rádio Retro Tomáš Černý mi vždy říkal: „Hlavně se zklidněte!“ Je to dost jiné, ale změna je pro člověka dobrá. Jde i o slova a jazyk. Tady v ČT se emocionálně zabarvené výrazy až na výjimky nepoužívají. V rozhlasu pro ně naopak místo je. Člověk může používat různé příměry a vyhrát si.
Na mluvu moderátorů jsou diváci citliví. Vy prosazujete, aby hovorová čeština měla své místo i v televizi. Co na to říkají korektoři?
Hyperkorektní spisovná čeština je dnešní mluvě vzdálená. V titulcích držíme tu spisovnou, ale hovorová čeština je jedna z vrstev spisovného jazyka, která je v mluveném projevu tolerovatelná. Korektor ale všechno velmi přísně hlídá a ve chvíli, kdy se malinko přechýlíme přes hranici, tak zakročí. Už ale můžeme říkat „lidi“, a ne jenom „lidé“. Moderátor by podle mě měl mluvit co nejblíže tomu, jak mluví lidi doma, a nedělat z toho žádnou vědu, nebýt sebestředný. Vždyť v čem je jiný než lidi, kteří se na něj dívají? V ničem.
Marcela Augustová
Svou kariéru startovala při studiích žurnalistiky tehdy ještě v Československé televizi. Byla tváří pořadů Magion nebo Vlaštovka. Od roku 1998 pak moderuje hlavní zpravodajskou relaci. „Doma se na televizi skoro vůbec nedíváme,“ říká novinářka, která si od zpravodajského vysílání a prezentace volebních výsledků ráda odskočí i do Českého rozhlasu.
Marcela Augustová je tu s námi každé volby od toho, aby doplnila grafiku o to, co zobrazit nedokáže. Kolegové jí s nadhledem říkají „volební máma“.
Foto: Libor Fojtík
