Mediální gramotnost je v dnešní společnosti, která je médii hustě propletená, zásadní kompetencí. Pro každou historickou epochu jsou totiž charakteristické určité techniky a přístupy, které pomáhají zajistit bezpečí a plnohodnotnou existenci. Podle Ondřeje Chlupáčka, tiskového mluvčího iniciativy Zvol si info, to v minulosti mohla být výroba luku nebo nalezení Severky na nebi. Dnes je to mediální a informační gramotnost, ke které patří orientace ve zdrojích informací nebo odhalování nepravd. „To jsou luky 21. století, techniky, které by měl dnes znát každý.“
Mediální gramotnost může být v zásadě dvojího druhu, a to pasivní nebo aktivní. První představuje naše znalosti o médiích a udržení si kritického odstupu od nich. Druhá znamená, že jsme sami schopni média ovládat a aktivně s nimi žít. Podle Zdeňka Slobody, sociologa médií z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, je historicky silný hlavně ochranitelský proud. Ten mediální gramotnost chápe jako obranu proti manipulaci.
Hlavně dobrovolně
Od 60. let minulého století představu obrany a izolace postupně vystřídalo spíš porozumění medializovanému světu. „Lidé by měli mít možnost se rozhodnout, jestli se nechají manipulovat, nebo ne,“ myslí si Sloboda. Jediným požadavkem podle něj je, aby tak učinili sami a dobrovolně.
Malá gramotnost i na straně médií
Na podzim roku 2016 skupina studentů brněnské Masarykovy univerzity založila projekt Zvol si info. Vyrážejí na přednášky na středních školách po celém Česku a Slovensku a studenty učí, jak nakládat s informacemi v médiích. „Nejvíce mě zaráží, že mladí lidé, i když mají obrovské možnosti, si informace neověřují,“ říká Ondřej Chlupáček. Překvapuje ho to tím víc, že v dnešní době je možné dohledat na internetu skoro cokoliv. „Oni však často slepě věří informacím a článkům, které sdílejí jejich kamarádi na sociálních sítích,“ diví se Chlupáček.
Zdeněk Sloboda vidí malou gramotnost i na straně médií samotných. Některé redakce mají podle něj nízkou míru etické sebereflexe a pocitu zodpovědnosti. „V honbě za objektivitou a vyvážeností za každou cenu všechna témata konstruují jako souboj dvou protistran, takže kdybych tvrdil, že se lidé mají mít dobře, tak by hledaly někoho, kdo bude zastávat názor, že by se lidé měli mít špatně,“ poukazuje Sloboda.
Současné sdělovací prostředky podle něj také velice snadno sklouzávají ke stereotypizaci a hlavně k vyvolávání emocí. „Ty se ukazují být poměrně účinné.“
Výuka ve školách kolísá
Od roku 2006 se v České republice mediální výchova vyučuje jako povinné průřezové téma na základních i středních školách. Úroveň mediální gramotnosti středoškoláků se samozřejmě liší podle typu škol. „A liší se značně. Je to jistě ovlivněno i tím, že mediální výchově je ve výuce na mnoha středních odborných školách a odborných učilištích věnován minimální nebo žádný prostor,“ říká Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách.
„Čímž neříkám, že na gymnáziích je situace uspokojivá,“ dodává Strachota s tím, že právě role školní výuky je v tomto ohledu klíčová. U mediálních příjemců by se měla posilovat především schopnost kritického posuzování.
Jedním z projektů Jednoho světa na školách je právě mediální vzdělávání žáků z různých škol. Mezi témata patří odhalování současné ruské propagandy, rizika internetu a sociálních sítí nebo pochopení toho, jak média vytvářejí zpravodajství.
Rychlost, ale jen na povrchu
Charakteristickým rysem konzumace médií je v dnešní době roztříštěnost a rychlost, s jakou zprávy přijímáme. „Závěry současných výzkumů hovoří o tom, že při mediálním multitaskingu se dostává mnohem větší pozornosti emociálním obsahům před těmi neutrálními. To není dobře,“ upozorňuje Chlupáček.
Přínosem k mediální gramotnosti je v tomto ohledu v loňském roce česky vydaná kniha Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. V roce 2011 se dostala do finále Pulitzerovy ceny v kategorii literatury faktu. Její autor Nicholas Carr v ní upozorňuje, že díky internetu jsme možná svým způsobem bystřejší, ale „jestliže přemýšlíme o hloubce našeho myšlení, nejen o jeho rychlosti, musíme dojít k jinému a mnohem smutnějšímu závěru“.
Poukazuje například na to, že řada studií ukázala, že „přeskakování mezi dvěma úkoly může naše kognitivní zatížení významně navýšit, zbrzdit proud myšlení a zvýšit pravděpodobnost, že přehlédneme nebo si mylně vyložíme důležitou informaci“.
Nebýt sami proti sobě
Mediální gramotnost je klíčová i pro udržení demokracie. „Řada z nás čte tak dlouho, dokud nenarazíme na takovou informaci, která potvrzuje naše vidění světa. To je špatně,“ říká Chlupáček, který zároveň upozorňuje, že důvěra v seriózní média je pro demokracii velmi důležitá. Lidé, kteří nevěří médiím a práci novinářů, jsou vlastně sami proti sobě. „Ve chvíli, kdy média přestanou být respektovanou a důvěryhodnou institucí, přicházejí o páky nad těmi, kteří chtějí zneužívat svého postavení ve svůj vlastní prospěch.“
I Karel Strachota považuje mediální gramotnost za jednu z klíčových kompetencí pro život v dnešní době. „Velkým problémem je to, že se lidé rozhodují na základě nerelevantních, na faktech nezaložených, neověřitelných a zmanipulovaných informací,“ říká a dodává, že právě to demokracii ohrožuje, protože toho využívají mnozí politici, kterým nejsou zásady liberální demokracie vlastní.
V květnu 2016 zveřejnila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve spolupráci s Univerzitou Karlovou studii o úrovni mediální gramotnosti dospělé české populace. K hlavním zjištěním patří, že zhruba polovina respondentů chová vůči médiím nedůvěru. Největší důvěře se těší rozhlas, nejmenší periodický tisk. Internet a televize mají z hlediska důvěryhodnosti zhruba stejné postavení, o něco slabší než rozhlas.
Vlastnictví se taky neřeší
K mediální gramotnosti by mělo patřit i povědomí o tom, kdo určité médium vlastní, protože to může mít určitý, byť nepřímý vliv na obsah. „Zkušenost z workshopů a besed je taková, že vlastnictví medií většina mladých lidí neřeší,“ míní Strachota. A situace je, zdá se, podobná i u dospělých lidí. „Myslím, že to lidi příliš nezajímá. Ono vlastně donedávna ani nebylo proč. Ale od roku 2013 dochází k zásadní změně vlastnické struktury médií v Česku,“ vysvětluje Sloboda. Německé mediální domy se začaly z České republiky stahovat a nahradili je čeští majitelé, kteří u nás mají své konkrétní ekonomické nebo i politické zájmy.
Zachovat si zdravý odstup a konstruktivně kritický postoj. Tak se dá shrnout nejdůležitější přínos mediální gramotnosti. Podobně to vidí i sociolog Sloboda. „Snažím se pochopit, co vede lidi k tomu, že se bojí u nás neexistujících imigrantů v podobě agresorů se snahou nás tu vyhladit a podle toho třeba volí.“
