Televize a internet se potkávají na jednom dálkovém ovladači, na jedné televizní obrazovce, na jednom monitoru, tabletu i mobilu. Přesto jsou to dva rozdílné světy: v jednom panuje relativní svoboda a ve druhém vysílatelé trnou hrůzou, jestli se z tiskové zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nedozvědí, že produkt v jejich seriálu byl nepatřičně zdůrazněn nebo že slogan ve sponzorském vzkazu byl příliš reklamní. „Víte, takhle to v televizi říkat nesmíte. – Aha, tak já tu reklamu dám na on-line.“
Televize a rádia jsou na tom v oblasti regulace zdaleka nejhůře, omezení se vztahují na zpravodajství, pořady i obchodní sdělení. V on-line světě přitom některé z těchto oblastí nejsou regulovány vůbec a jiné jen minimálně. Nerovnost mezi jednotlivými typy elektronických médií je velká. Bohužel namísto toho, aby postupně mizela, se spíše soustavně prohlubuje.
Zdravý rozum přitom říká, že televizní obsah žádný zvláštní problém nepředstavuje a že reálné riziko pro diváky a spotřebitele v dnešní době přichází spíše z internetu. Jenže internet je globální problém, který je obtížné řešit i na evropské úrovni, natož na úrovni jednoho státu. V našich zeměpisných šířkách a kultuře by navíc návrh na „cenzuru internetu“ určitě nebyl nijak zvlášť populární. Raději bychom tedy zastavili rozevírání regulačních nůžek tak, že se nejpřísnější omezení pro televize sníží, a to jak v českém právním rámci, tak i ve vznikajícím evropském.
Abychom třeba nemuseli řešit, jestli zpravodajská reportáž „rámovala“ tu či onu věc tak, jak se regulátorovi líbí. Nebo abychom se nedostávali do situace, kdy úředník regulátora vyhodnocuje, zda se pořad ještě může vysílat, nebo zda už je mimo zákon, protože „podporuje stereotypní předsudky“.
Na evropské legislativní úrovni teď hrozí například to, že lokální televizní společnosti nebudou mít možnost si vybrat, s kým a za jakých podmínek uzavřou smlouvu a nakoupí obsah. Nebo ještě lépe že budou nuceny nakupovat fakticky panevropské on-line licence, na jejichž astronomické cenovky dosáhnou jen globální hráči. A tak se může stát, že se postupně, pomalu a jistě zahubí lokální evropská audiovizuální tvorba a rozmanitost. Tedy že národní vysílatelé prostě budou doslova „uregulováni k smrti“.
Jan Vlček, prezident, Asociace komerčních televizí
