Každá vláda komunikuje s novináři hůř než ta před ní, tvrdili v rozhovoru pro MAM v létě 2015 držitelé Pulitzerovy ceny z webu ProPublica. Působení Donalda Trumpa jako by jejich slova potvrzovalo.
Na jaký článek investigativního webu ProPublica jste nejpyšnější?
Jesse: Na článek od kolegy, který zjistil, že po hurikánu Catrina v New Orleansu policisté vraždili obyvatele a kryli to. Stříleli lidi do hlavy a nakládali mrtvoly do aut, která shazovali ze strání a zapalovali je, aby zničili důkazy. Kolega strávil hodně času obcházením lidí a přesvědčoval je, aby se mu svěřili. Byli vyděšení. Nechtěli mluvit, protože policie je měla chránit a místo toho pro ně byla hrozbou. Ironií osudu článek nezískal žádné ocenění jen kvůli termínu vydání, protože jeden příběh vyšel v jednom roce a další v jiném.
Charles: Je těžké vybrat jenom jeden. Hodně jsme se věnovali odškodněním za pracovní úrazy. Zaměstnavatelé po celé zemi podváděli dělníky. Byl to celý systém, který je připravoval o kompenzace, na něž měli nárok. Přitom to, jaké odškodnění dostanete, významně ovlivní kvalitu vašeho života.
Má svoboda tisku nějaké hranice? Co ji podle vás limituje?
Charles: Hranicí je naše odpovědnost. Je věcí osobní cti, aby článek, který se chystáme vydat, byl v pořádku. Nechceme se dostat do situace, kdy ohrozíme životy občanů, natož národní bezpečnost. ProPublica třeba patří mezi redakce, které mají přístup k dokumentům Edwarda Snowdena a využili jsme je pro některé články. Snažili jsme se ale zajistit, abychom neohrozili konkrétní lidi.
Jesse: A pak je tu ještě faktor autocenzury v médiích. Některá témata nejsou brána jako dost důležitá, tak se jim nevěnují. Snažíme se tyhle bariéry prolomit a popisovat případy zneužívání moci, diskriminace, toho, co je v americké společnosti špatně a v čem by se mohla zlepšit.
Je v pořádku vydávat články založené na dokumentech z WikiLeaks? Dá se vůbec ověřit, že to, co se tam objevilo, není podvrh?
Charles: Nikdy jsme nevydali článek, který by spoléhal výhradně na dokumenty Edwarda Snowdena nebo WikiLeaks. Vždycky jsme hodně času věnovali ověřování jejich pravosti a dohledávání dalších souvislostí. Dokumenty samy o sobě nic neříkají, jsou to prostě dokumenty: nevíte, za jakých okolností vznikly, proč a jestli na ně nenavazuje ještě několik dalších materiálů, nebo jestli naopak nevznikly ještě nějaké před nimi, což by mohlo změnit celkový obrázek. Proto je hodně výjimečné, vlastně skoro vyloučené, že byste našli článek ProPubliky, který by vznikl jenom na základě toho, že se objevil nějaký papír.
Jesse: Bojíme se, že bychom vydali podvržený dokument nebo e-mail. Chceme pochopit souvislosti, oslovit aktéry. Lidi kolem WikiLeaks a Snowdena jsou naštvaní na vládu a viní ji z utajování informací, lhaní, skrývání údajů, manipulace zpráv. Jistě, vlády lžou a ano, vlády utajují informace. Ale to novináře nezbavuje jeho povinností, nemůžete rezignovat na odpovědnost. Dáme tedy i vládě příležitost k vyjádření. Někdy pak vezmeme v úvahu něco, co bychom jinak třeba opomněli.
Internet usnadnil úniky všeho druhu a novináři dostávají citlivé dokumenty v podstatě na stůl. Co by v takových případech měl odpovědný novinář dělat?
Charles:Má to právní a etické souvislosti. Nesmíme krást dokumenty ani nemůžeme nikoho požádat, aby je ukradl, ale pokud nám někdo ukradené materiály předá, tak je smíme vydat, aniž bychom čelili právním následkům. Eticky už je to o dost komplikovanější. Základní otázka je: existuje širší veřejný zájem na jejich zveřejnění? Pokud jde o důkaz o milostném poměru nějakého politika, není to naše věc. Ale když ten dokument prokazuje, že vláda lže veřejnosti nebo je zapojena do nějakých nekalostí, tak ho vydáme.
Nejsou někdy média silnější než spravedlnost?
Jesse: Síla novinářů není zas tak velká, a to nejenom ve Státech, ale celosvětově. Soudy v USA odvádějí při ochraně novinářů stále horší práci. Redaktoři mohli vždycky chránit své zdroje, to je základ novinařiny. Ale toto právo soudy ve Státech pomalu rozrušují. To je velmi nebezpečný vývoj. Pořád jsme na tom však ještě dobře třeba ve srovnání s Velkou Británií. Tam můžete zabránit vydání článku, pokud prohlásíte, že narušuje něčí soukromí nebo je pomlouvačný. To je hodně silný nástroj proti žurnalistům a proti veřejnosti. Nejsem moc obeznámený se zákony ve zbytku Evropy, ale myslím, že jsou z tohoto pohledu méně kvalitní než v USA.
Charles: Mělo by být samozřejmé novináře chránit, ne je vystavovat trestnímu stíhání. Ten vývoj je děsivý. Nejenom že je nutí, aby svědčili proti svým zdrojům, ale snaží se zakročit i přímo proti lidem, kteří novinářům poskytují informace, a potrestat je. Obamova vláda stíhala za únik informací víc lidí než všechny předchozí vlády dohromady. Má to odradit lidi od mluvení s novináři. Nejdou přímo po médiích, ale po jejich zdrojích.
Jesse: Technologie fungují oběma směry. Úniky informací jsou snazší, což pomáhá novinářům i veřejnosti. Ale na druhou stranu umožňují vystopovat lidi, sledovat je v kancelářích, monitorovat jejich pohyb, číst jejich e-maily, poslouchat jejich telefonáty. Úřady i firmy nutí lidi podepisovat doložky o mlčenlivosti, v nichž stojí, že zaměstnanec nedostane důchodové pojištění, pokud o svém zaměstnavateli řekne cokoliv závadného, dokonce i potom, co dávno z firmy odešel. Je to takový souboj technologií. A vlády a firmy ho svým způsobem vyhrávají.
Charles Ornstein a Jesse Eisinger, novináři, držitelé Pulitzerovy ceny
Pracují pro neziskový investigativní web ProPublica (www.propublica.org) se sídlem v New Yorku, jehož chod financují skoro výhradně dary od veřejnosti a nadací. Jeho články přebírají i další média. Eisinger má Pulitzerovu cenu za články o tom, jak bankéři z Wall Street zhoršili finanční krizi. Ornstein cenu získal ještě v LA Times za články o hrozivých podmínkách v nemocnici King/Drew. V Praze přednášeli na pozvání Bakala Foundation.
