To znamená, že každého z nás dělí od nového amerického prezidenta nebo Elona Muska jen několik telefonátů či e-mailů. Komu ale napsat?
Odpovědí jsou tzv. superkonektoři. Lidé, kteří znají lidi. Superkonektoři pak podle Keitha Ferrazziho, autora knihy Nikdy nejez sám, profesí spadají výrazně častěji do jednoho z pěti odvětví – politika, showbyznys, právo, média a PR/marketing.
A právě u posledně jmenovaných, mých kolegů, vidím překvapivě často základní chybu zabraňující správnému networkingu: počítání skóre.
Cokoliv, co pro vás udělají, berou jako půjčku. Nechtějí být nikomu nic dlužni, dobrý skutek buď raději nepřijmou, nebo se ho snaží co nejrychleji oplatit, ideálně ve stejném rozsahu.
Uvažování o lidských vztazích jako hře s nulovým součtem ukazuje jejich naprosté nepochopení. Vztahy totiž nefungují jako kreditní karta, fungují jako svaly. Posilují se používáním, a dokud nepřetížíte jednu stranu příliš, každé opakování pomáhá.
Studie z bestselleru Dávat a brát, který rozděluje lidi na příjemce, dárce a směnárníky, to potvrzují. První skupinu většinou společnost časem prokoukne, směnárníci zase podle statistik nemají tak kvalitní ani rozvinuté sítě kontaktů. Přijetí filozofie racionálního dárce vede k největšímu rozvoji osobních a obchodních příležitostí.
Nejde však jen o darování. I když je to značně neintuitivní, tak vztah posiluje každá transakce, včetně těch, kdy jste příjemcem. Tím myslím, že ve většině případů, kdy si řeknete o pomoc, upevníte vztah. Nejkrásněji to lze vidět na těch nejsilnějších vztazích. Vsadím se, že u své rodiny tabulku dal-dostal nevedete.
Co z toho vyplývá? Nebojte se více dávat. Konzultaci zdarma, pomoc kolegům, doporučte konkurenci. A nebojte se žádat o radu, pomoc či doporučení. Není to jen emoční otevření se světu, je to racionální, vědecky podložená strategie.
Jiří Vicherek, zakladatel PR agentury Fenek
