Celá záležitost má několik „ale“. Jedno z nich je to, že cigarety se normálně prodávají jako lecjaké jiné zboží. Přesto mají značně omezené možnosti v oblasti komunikace. Společnost se tedy k tomuto produktu staví značně nerovnoměrně. Na jednu stranu si cigarety běžně může koupit každý člověk starší osmnácti let, na druhou stranu tu máme velká omezení v komunikaci, a dokonce úřad nařizuje, co bude na obalu.
Další velké „ale“ je spojené s použitím samotných obrázků. Tyto obrázky by měly odrazovat mladé lidi od kouření a kuřáky by měly motivovat k tomu, aby s kouřením přestali. V druhém případě je to celkem jasné. Ale v tom prvním to moc fungovat nebude. Klasický puberťák je v období, kdy hledá sám sebe, hledá svoje místo ve světě a hledá svoje místo ve společnosti. K tomu patří nezbytně i to, že se musí vůči této společnosti nějakým způsobem vymezit. Někdo to dělá víc, někdo méně, někdo dočasně, někdo trvale.
Jednou z podob vymezení se je samozřejmě kouření. Všichni víme, že kouření zdravé není, všichni víme, že to je společensky čím dál tím méně akceptované. Ideální způsob pro mladé muže i slečny, jak ukázat, že oni jsou „jiní“. Na to, že tím mohou spadnout do nikotinové závislosti, které se někdy v budoucnu budou (možná) dlouho a těžce zbavovat, v tu chvíli samozřejmě nemyslí. V tu chvíli jsou to „hrdinové“, kteří tak trochu riskují své zdraví a předvádějí svůj odlišný přístup hrdě na veřejnosti. A s tím žádné obrázky nic neudělají. Možná dokonce naopak. Kouřící „hrdinové“ budou ještě „hrdinštější“.
Paradoxně tak směrem k mladým lidem může více pomoci arogantní přístup našeho pana prezidenta, který kouří bezohledně všude, i tam, kde je to výslovně zakázané. Vždyť kdo z mladých rebelů by chtěl vypadat jako náš pan prezident? Předpokládám, že nikdo.
Martin Charvát, kreativní ředitel, Konektor
