Konzervativní vládní strana Právo a spravedlnost začala psát v polských médiích fascinující historii, která sice nemůže skončit dobře, ale každý by ji měl pozorně sledovat. Vždyť kolikrát se v praxi můžeme naživo podívat, jak regulace médií veřejné služby takovou rychlostí vjíždí do slepé uličky?
Kdybychom si odmysleli kontext konzervativní revoluce nové vládní elity Jaroslawa Kaczynského, pak bychom nemuseli být hned tak poděšeni. Polský regulační orgán Národní rada pro rozhlas a televizi (KRRiT) vychází z francouzského Conseil supérieur de l’audiovisuel, kde dozor nad médii veřejné služby vykonávají nominanti prezidenta a dvou komor parlamentu (my tento model v Česku neznáme). V Polsku ale naráz nyní všichni v KRRiT skončí a ministr financí dosadí do médií lidi blízké světonázoru Kaczynského. To se jistě odrazí ihned v obsahu.
Samotné vlamování politiků do médií veřejné služby není samozřejmě nic výjimečného. Francouzský model k tomu přímo vybízí. Z historie můžeme zmínit například i desítky let trvající rozdělení vlivu v italské televizi, kde křesťanští demokraté ovládali program RAI 1, socialisté RAI 2 a komunisté RAI 3.
Ale tohle je něco jiného. Pomozme si známou teorií tisku Sieberta, Schramma a Petersona z 50. let, podle které se média řídí ve společnosti buď teorií společenské odpovědnosti, libertariánskou teorií, autoritářskou, či sovětskou. Polský případ není náběhem k autoritářství, jde spíše o revival sovětské teorie, kdy média neslouží jen vládní elitě, ale i celé ideologii a v jejím duchu se národ vzdělává. Za Sovětského svazu to byl komunismus. Za Kaczynského je to národní konzervativismus.
Taková glajchšaltizace médií veřejné služby musí nevyhnutelně jednou samozřejmě zkrachovat. A bude mimořádně zajímavé pozorovat průběh tohoto krachu. Pokud tedy nejste Polák, který se na tamní média veřejné služby musí dívat a poslouchat je.
