Ekodesign se dá ve zkratce popsat jako koncept zaměřující se na to, aby zboží uváděné na trh bylo šetrnější k životnímu prostředí, a to v průběhu celého životního cyklu. Ultimátním cílem konceptu je pak urychlení přechodu na cirkulární ekonomiku, dosažení udržitelnosti a snížení negativního dopadu lidských činností na životní prostředí.
Jelikož koncoví zákazníci hrají klíčovou roli při přechodu k udržitelnému a ekologičtějšímu hospodářství, nové iniciativy se ve velké míře zaměřují právě na ně. Jejich ambicí je zamezit nekalým praktikám obchodníků, a ještě tak podpořit nekonečný boj v ochraně spotřebitele. Ten se ostatně vede i na národní úrovni. Připomeňme novelu zákona o ochraně spotřebitele, která zatrhla bombastické slevy z cen, které nikdy neexistovaly, falešné recenze, nakoupené „lajky“ nebo nabídku výrobků dvojí kvality.
EU si dala za cíl z marketingových kampaní vymýtit u produktů bez odpovídající certifikace hesla jako „zelený“ či „ekologicky šetrný“. Zakázat chce i nepravdivá tvrzení o životnosti výrobku (či jeho nosnosti nebo dalších vlastnostech dle tipu produktu) nebo ničení neprodaných textilních výrobků.
Další nekalou praktikou, se kterou se chce návrh vypořádat, je používání součástek, které způsobují předčasné závady zboží (takzvaných „kurvítek“). Evropský parlament tím akcentuje nutnost prodloužení životnosti výrobků. Podnikatelské subjekty by nově měly poskytovat také informace o tom, zda je jejich zboží kompatibilní s náhradními díly nebo příslušenstvím od jiných výrobců.
Evropská komise uvádí, že díky stávající směrnici z roku 2009, ve které byly stanoveny požadavky pouze na 31 skupin výrobků, spotřebitelé jen v roce 2021 uspořili 120 miliard eur. Lze tedy očekávat, že rozšíření oblasti působnosti na další skupiny zboží povede k ještě větším úsporám. Podle Komise může nový rámec do roku 2030 přinést úspory primární energie ve výši, která odpovídá téměř celému objemu ruského plynu dováženého do EU.
Další důležitou součástí nařízení je zavedení takzvaného digitálního pasu výrobku. Ten by měl přispět nejen k transparentnosti původu daného zboží, ale také by měl sloužit jako záznam norem, kterým produkt vyhovuje, což by mohlo usnadnit práci například auditorům či inspektorům.
Rozšíření Nařízení o ekodesignu je tedy logickým krokem směrem k udržitelnější budoucnosti. Čte-li člověk materiály EU, vše se zdá být růžové, přesněji zelené. Z návrhu by měli benefitovat všichni od firem přes veřejný sektor až po koncové zákazníky. Úspory energie i nákladů by měly být astronomické, podobně jako dopady environmentální.
Každá mince má dvě strany a je fér ukázat i tu druhou. Ekodesign není bez rizik. Jedním z nich je vyšší cena. Výroba ekologicky šetrných výrobků může být nákladnější. Dále je tu byrokratická zátěž, obrovský rozsah údajů v digitálních pasech a bezpečnost dat. Nelze nezmínit ani nekonečnou vynalézavost obchodníků, kteří vždy, když je mechanismus příliš složitý, dokáží z bludiště regulací najít dosud netušenou cestičku.
