Jestli krize něco připomněla, tak jsou to mimo jiné veškeré nadnárodnosti a systémovosti. Ovšem institucionalizaci navzdory odhalila i nepostradatelnost jednotlivce v jeho zemi.
Nejen malá uskupení, ale i gigantické kolosy stojí nakonec na několika málo jedincích. A to je cenná příležitost i „bezpečnostní hrozba“. Znamená to, že na jedné straně je možné poměrně jednoduše budovat, ale na straně druhé je až příliš jednoduché likvidovat. Krize obnažila stroj na jeho součástky.
To neplatí jen pro politiku, podnikání, rouškové iniciativy, ale i pro média. Poslední léta přivedla na scénu řadu nových, menších médií — bez kterých bychom se k relevantním a reálným informacím (i právě během koronavirové krize) dostávali podstatně hůře. Je to například Deník N, Echo24, Forum24, Neovlivní, DVTV a řada dalších. Tato média (obzvláště pak pořady nebo rubriky) stojí na několika osobách. I když je jejich počet malý, tím větší je jejich odvaha. Během několika málo let se tak stalo, že žijeme ve zcela odlišném informačním mediálním prostředí, než o kterém se ještě nedávno učilo na univerzitě. Podstatné přitom je tuto změnu popsat, stejně jako směr, jakým se Česko mediálně ubírá.
Opět dochází k vyprázdnění velkých médií. Známým příkladem jedince, který u nás tento proces znovu spustil, je samozřejmě Andrej Babiš. Tam, kde je aktivní, nastává buď masové „vyhnání“ dosavadních zaměstnanců nebo jejich vlastní „úprk“. Byl to případ Mafry (MF Dnes, Lidové noviny, Impuls, Frekvence 1, iDNES.cz atd.), je to nyní stále více sílící tlak na orgány veřejnoprávní České televize. Odlivem řady kvalitních profesionálů z velkých tradičních médií do nových menších médií se Česko ještě více vzdálilo severo/středoevropskému modelu mediálního uspořádání, kam patří například Nizozemsko, Německo, Belgie nebo Finsko.
Média jsou v takovém systému různě ideologicky čili hodnotově ukotvená a soustředí se na vlastní výdělečnost. Nyní jsme enormně blíž modelu středomořskému, tedy polarizovaně pluralitnímu uspořádání, kdy jsou média přímou platformou politické moci. Protože u nás vláda není vládou konkrétní ideologie, určitých hodnot, stala se masová média demonstrací ani ne politické, ale finanční skupiny. Čili „co sype, je správné“. A to bez ohledu na cokoli (v době covidu slovo „cokoli“ dostalo opravdu vražedný rozměr).
V tomto schématu českých médií dostala svůj zajímavý význam ovšem ještě jedna, nová osa dělení. Malá versus velká média. „Malá“ média jako DeníkN, Neovlivní a spol. ve svém součtu reprezentují demokratickou soutěž různosti názorů, postojů, serióznosti a hodnot západní civilizace, k níž máme tendenci se teoreticky hlásit. Oproti tomu velká média jako například Mafra, VLM či CME Group tíhnou k podpoře Číny, Agrofertu a propagují světy a uspořádání, ze kterých by žádný jejich čtenář, tedy žádný Čech, dlouhodobě neprofitoval.
V Česku tak zažíváme optimistický i smutný vývoj, kdy několik jedinců v extrémně krátkém čase mohlo a dokázalo vystavit nová (menší) média, zatímco jiní jedinci v enormně krátkém čase vyrabovali obsah zavedených (velkých) médií. To je hmatatelný důkaz, jak ohromný význam má dovolit si konat. Spolu s tím upřímně doufám, že i příští prezident si na toto konto začne více všímat, co vydavatelé a novináři těchto nových, menších médií pro společnost v posledních letech (často na vlastní riziko) vykonali. Stejně tak dovolit si konat může publikum, které je nakonec složené také z jednotlivců. Koupí a také nekoupí — každý rozhoduje, o jaké budoucnosti si chce nejen číst, ale v jaké budoucnosti chce především žít. Zda vyhraje „maso a media-kombinát“ nebo stojany a regály plné různých názorů.Jestli té systémové mašinérii nezvedneme kapotu a jestli zapomeneme, že je celá ze součástek — z nás, zůstane nám ze státu, mé‑dií i dalších oborů nepojízdný vrak. Protože motorem jsou lidi. Jednotlivci.
