Na Slovensku už probíhá určitá orbánizace médií, popsal Peter Bárdy, šéfredaktor webu Aktuality.sk, v rozhovoru pro MAM 48/2024. Nyní vám ho jako sváteční dárek přinášíme v kompletním znění.
Kdo vstoupil na nejčtenější zpravodajský portál na Slovensku v období kolem letošního pětatřicátého výročí 17. listopadu, veškerý obsah se mu nejdříve zobrazil jako cenzurovaný. Jednalo se o akviziční kampaň upozorňující na to, že svobodná žurnalistika je základním pilířem demokracie. „To, co Robert Fico se svým kabinetem během jediného roku stihl, naznačuje jejich zájem umlčet kritická média,“ popisuje Bárdy, jak se žije slovenským novinářům.
Dochází na Slovensku k cenzuře?
Jelikož se cenzura v pravém slova smyslu týká vztahu mezi státem a veřejností, tak si to nemyslím. Nicméně tato vláda už učinila několik rozhodnutí, která ve velké míře ovlivňují svobodu slova. Primárně jde o bezprecedentní zrušení veřejnoprávních médií, která nahradila média státní, jež jsou navíc po zrušení poplatků předchozím Hegerovým kabinetem zcela závislá na státním rozpočtu, a tedy i vůli či zlovůli vlády. Druhou událostí, která přinesla znepokojení v mediálním prostoru, byla snaha provozovatelů soukromých televizí ovlivnit kritické politické pořady. Na televizi Joj zanikl úplně, v druhém případě došlo k výměně moderátora, kdy Michal Kovačič, který byl tváří televize Markíza a její politické publicistiky, z ní odešel a založil si vlastní internetovou televizi 360. Vnitřní zápas, kdy odbory a redakce obviňují management televize, že se snaží zasahovat do svobody slova, však na Markíze běží dál.
Co k tomu majitele televizí vede?
Mluví se o tom, že mohou podléhat určitému tlaku vlády, která kontroluje rostoucí balík financí z evropských fondů a státních kampaní, které jsou pro komerční televize zásadním zdrojem příjmů a rozhodují o tom, kdy budou ziskové a kdy ne.
Dochází k ovlivňování obsahu i ze strany vydavatelů?
Naše vydavatelství má většinového zahraničního vlastníka, menšinový je slovenský a takovou ambici necítím. Velkým hráčem na trhu je News and Media Holding skupiny Penta. Její šéf Jaroslav Haščák v minulosti naznačoval, že média kupují jako atomový kufřík. Dnes však s úplnou jistotou nedokážu říct, zda do obsahu zasahují, nebo zda už do něj zasahovat ani nemusejí, protože novináři pro ně pracující vědí, jak pro vydavatelství psát, aby nedocházelo ke konfliktním situacím.
Časopis Marketing & Media přináší rozhovory se zajímavými a inspirativními osobnostmi každý týden. Nenechte si ujít žádný z nich a využijte nabídky předplatného na našem e-shopu.
V Česku se se slzou v oku vzpomíná na éru zahraničních majitelů. Jste díky tomu, že vás vlastní švýcarský Ringier, v komfortnější pozici?
Určitě je víc komfortní než nekomfortní. Z pohledu Aktualit mám pocit, že akcionáři rozumějí naší pozici. Jako podnikatelé chtějí tvořit zisk, ale chápou i rovinu veřejného zájmu. Jsem rád, že se nám zatím daří obojí vyvažovat.
Cítíte se jako novinář svobodný?
Vždy jsem se cítil svobodný a myslím, že i akcionáři vědí, jak je to pro mě důležité. Když to tak zůstane, pak budou mít spokojeného a motivovaného šéfredaktora, který řídí funkční, efektivní a atraktivní redakci produkující obsah, který budou lidé chtít číst.
Nemění na tom nic ani žaloba, kterou na vás podal Robert Fico?
Vůbec ne. Já ji považuji za začátek nějaké jeho větší iniciativy proti médiím. Chce nás zastrašit a mě znervóznit, ale já už jsem v žurnalistice téměř třicet let, jsem na mnoho věcí připravený a beru je racionálně, bez emocí. Nemůže mě vyhodit z konceptu. Jedu si to své s vědomím, že neporušuji ani zákon, ani jeho práva.
Můžete vysvětlit, za co vás žaluje?
Loni před volbami jsem vydal knihu „Fico: posedlý mocí“ o jeho politické kariéře. Kniha byla mimořádně úspěšná, když se na několik měsíců stala bestsellerem. No a Fico se svými právníky se rozhodl, že mě po roce od vydání zažalují. Nikoli za obsah, ale za to, že jsem údajně neoprávněně použil jeho podobiznu na obálce knihy a že jsem na tom vydělal. Jestli jsem to správně pochopil, tak předpokládá, že použitím jeho fotografie jsem vydělal tolik peněz, že mu mám za to zaplatit sto tisíc eur.
Proč slovenským médiím věří nejméně lidí za posledních osm let?
Je to komplexnější problém. Jako média nejsme bez viny — také jsme v minulosti udělaly chyby, které to ovlivnily. Házet vinu jen na jiné by nebylo fér. Ale nemyslím si, že to byly zásadní chyby a záměrná rozhodnutí, která by důvěryhodnost poškodila. Důležitějším aspektem je podle mě všeobecná nenávist politiků vůči kritickým médiím. Až na pár výjimek strany nepochopily základní princip novinařiny, kterým je kontrola politiků. Když byly v opozici, myslely si, že když kritizujeme vládu, budeme na jejich straně, až povládnou ony. Rychle pak pochopily, že to tak není. Druhým aspektem je to, že slovenští politici na média útočí už třicet let.
V čele s Robertem Ficem?
Už kolem roku 2001 se o médiích vyjadřoval negativně a jeho slovník je stále hrubší a hrubší. Robert Fico ovlivňuje významnou část veřejného mínění, a to nejen u svých voličů, ale obecně u voličů populistických, nacionalistických a levicových stran. Proto je přirozené, že lidi po tak dlouhé propagandistické masáži nemůžou médiím tolik důvěřovat. Nepomohl tomu ani Igor Matovič se svou vládou, jenž místo spravedlnosti a pořádku přinesl do země další chaos a za to, že se mu nedařilo, vinil novináře. Pokles důvěry a odklon od tradičních médií ke konspiračním a dezinformačním vidíme po celém světě a když si to spojíte s covidem a nedůvěrou ve stát a instituce, vyjde vám, že důvěra v média nemůže být na Slovensku vyšší. Vlastně je zázrak, že je taková, jaká je.
Jakých chyb se média dopustila? Bývalý novinář Arpád Soltész v rozhovoru pro MAM zmiňoval, že jim neprospívá jejich aktivismus.
Nevím, jestli je aktivismus to nejzásadnější. Spíš si myslím, že politici tento termín zneužívají a spojují s ním i média, kde není patrný. Já bych asi zmínil odtržení médií od běžných problémů. Víc se věnujeme tématům, jako je HDP na obyvatele, než reálné kvalitě života na Slovensku a možná jsme málo reflektovali problémy lidí v regionech a život v nich, protože nám finanční situace neumožňovala mít regionální zastoupení. Možná jsme se příliš zaměřili na vládu a přehnaně reagovali na vyjádření politiků, jejichž cílem bylo dělat mlhu a vytvářet napětí.
Jak se proměnilo mediální prostředí za více než rok vlády Roberta Fica?
Nejzásadnější je to, že máme vládu, která nenávidí část kritických médií — Aktuality.sk, SME a Denník N. Robert Fico je už při nástupu spolu s Markízou prohlásil za protivládní a nepřátelská. Jeho koaliční partner SNS se pak ihned po získání Ministerstva kultury rozhodl vykonat pomstu na veřejnoprávních médiích, která vinil z toho, že stranu v posledních letech kritizovala. Došlo ke změně zákona, aby mohli vyhodit vedení televize a rozhlasu a aby obě instituce byly rozděleny. Tím je oslabili a udělali z nich své vazaly. Ne, že by jejich situace byla už před tím o moc lepší, ale dnes ztratily veřejnoprávní charakter a jsou zcela pod kontrolou státu. A dále je tu ono zmíněné oslabování politické publicistiky v soukromých televizích i neustálé Ficovy útoky na média, které se od atentátu na něj neustále stupňují.
Podle něj nesou média na atentátu spoluvinu.
Exaktně mluví o tom, že atentátník měl být aktivistou opozice a některých opozičních médií, a dělá z novinářů terče. Už se ani nesnaží skrývat negativní postoj k některým z nich a žaloba na mou osobu je dalším kouskem do této skládačky.
Změnila se po atentátu i média?
Odpovídá to tomu, co jsem již říkal. Je cítit, že se Robertu Ficovi daří jistá orbánizace slovenských médií. Také lze vidět větší aktivitu konspiračních a dezinformačních médií, která cítí podporu vlády. Na druhé straně to posiluje integritu demokratických kritických médií. Je fajn být čtený a důvěryhodný v dobrých časech, ale právě v této době je potřeba ukázat zásadovost, spoluúčast a solidaritu s lidmi i demokratickým systémem. Nikoli aktivismem, ale relevantními informacemi, fakty a komentáři stojícími na ověřitelných důkazech. Proto jsme k výročí 17. listopadu udělali onu kampaň. Nechceme ukazovat, že je ve státě cenzura, ale že útok na demokratická média znamená útok na demokracii.
Fico nedávno mluvil o médiích jako o krvelačných bastardech. Snažil se odvést pozornost od zvýšení daní, nebo šlo o běžnou praxi?
Myslím, že to byla kombinace obojího. Dříve to dělal vyloženě zištně, aby překryl nějakou událost. Dnes tomu i věří a je rád, že to může říkat. Už není jen posedlý mocí, ale i pomstou. A tohle je jasná strategie, jak se pomstít médiím a konkrétním novinářům.
Na téže tiskové konferenci zaznělo i to, že vláda pracuje na vzniku národního mediálního úřadu. Ví se už o této instituci víc?
Vláda kopíruje Orbánovu politiku. Jakmile něco oznamují, lze to snadno dohledat v maďarské legislativě. Řeknu to možná tvrdě, ale má jít o cenzorský úřad, který bude regulovat a trestat média — nikoliv na základě odborných a věcných parametrů, ale na úrovni politické.
Nacházejí novináři někde zastání?
Velmi důležitou roli hraje Evropská unie, a to i v případě mojí žaloby. Už od vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové je ale cítit i velká podpora od českých médií i části vašich neziskových organizací.
Prorůstá nenávist vládních politiků i mezi veřejnost? Dochází k útokům na novináře?
Podle dat Investigativního centra Jána Kuciaka, kde mohou novináři různé formy útoků oznamovat, napadení neubývá. Vidím to u kolegů v redakci i ve svém Messengeru. Agresivita je stále větší a opravdu se bojíme, aby nedošlo k fyzickým útokům. Není to nic příjemného, musíme přijímat různá opatření a chránit se. Takovou obavu o zdraví a životy novinářů jsme neměli ani v časech Vladimíra Mečiara, kdy na ulicích zuřily mafiánské války a za bílého dne se na nich střílelo.
Pociťujete nebezpečí o to intenzivněji, že právě ve vaší redakci působil Ján Kuciak?
Asi bychom měli. To, co se stalo, ovlivnilo každého z nás, i mě. Ale na hodně věcí už hledím, nechci říct cyničtěji, ale praktičtěji. Místo toho, abych se utápěl v depresích a frustracích, snažím se hledat řešení, aby byla redakce ve větším bezpečí a abychom minimalizovali riziko, že se stane něco tak hrozného jako v únoru 2018.
Zmínil jste, že jsou Aktuality na seznamu nepřátel vlády. Projevuje se to na vaší návštěvnosti nebo počtu předplatitelů?
S denní návštěvností 800 tisíc lidí a měsíční kolem 2,3 milionu unikátních uživatelů jsme největší na trhu a oslovujeme prakticky celou společnost. Jsou lidé, kteří k nám z ideologického nebo politického důvodu nechodí, ale primárně nás čtou lidé napříč tím, koho volí. Co se týká předplatného, tak nejen Aktuality, ale více institucí včetně médií, které mají ve své agendě ochranu demokracie nebo veřejnou službu, pocítilo, že občanská společnost se po loňských předčasných volbách začala víc aktivizovat. Lidé chápou potřebu nejen morální, ale i finanční podpory. Takže ano, pocítili jsme růst předplatitelů a jsme za to vděčni.
Existují zadavatelé, kteří si to nechtějí u vlády rozházet, a proto u vás neinzerují?
Prvním, kdo ihned skončil s inzercí, byl stát. S Ministerstvem zahraničních věcí jsme dělali podcast o Evropské unii, který se změnou vlády zanikl. Postupně cítíme pokles zájmu i u některých organizací, které jsou na stát napojené. Ale inzerují u nás jiní. Primárně, a to je důležité, to jsou instituce a firmy, které na to nehledí politicky, ale byznysově. I přes nízkou důvěryhodnost médií na Slovensku se Aktuality podle Reuters Institutu pohybují kolem 40 procent, v rámci online médií máme brand, který si lidé nejčastěji vybaví, takže zadavatelé vědí, že se jim u nás inzerovat vyplatí.
Peter Bárdy
Slovenský novinář, komentátor a šéfredaktor zpravodajského webu Aktuality.sk. V médiích působí od poloviny 90. let. Pracoval v rádiu Frontinus, Žilinském večerníku, Novém Čase, časopise Reportér či týdeníku Live. V roce 2008 přišel do vedení Aktuality.sk, kde stál za přebudováním redakce a vznikem investigativního týmu, jehož členem byl zavražděný Ján Kuciak. Je autorem knih o Igoru Matovičovi, Robertu Ficovi a Zuzaně Čaputové. Spolu se slovenským diplomatem Rastislavem Káčerem natáčí podcast Bárdy & Káčer.
Je nezávislost na státní inzerci hrází proti orbánizaci médií?
Ano. Nahlas o tom mluvíme už od loňského léta, kdy se začalo spekulovat o tom, co se stane, až Robert Fico ovládne stát. Odolnost slovenských médií je o dost vyšší, než to bylo v případě těch maďarských v roce 2010, kdy se Orbán dostal k moci. Přežili jsme Mečiara, přežijeme i Fica a budeme silnější a odolnější.
Jaká je před vámi budoucnost?
To bude hodně záviset na tom, jak se k ní postaví vydavatelé a provozovatelé médií. Až do nedávna jsem byl přesvědčený, že slovenská média jsou o něco silnější, než se teď ukázalo. Tím, že generaci dnešních šéfredaktorů je kolem padesáti let či méně, jsou to velcí profesionálové se silnou integritou, uvědomují si zodpovědnost, jakou mají v rukách, a dělají vše proto, aby jimi řízená média prosperovala a mohla dále existovat, tak to se slovenskou žurnalistikou nemusí vypadat nejhůř. Je to ale jen teorie a pokud schválí zákony, které nás zakážou, nic z ní neplatí.
V Česku budeme za rok nejspíš čelit podobným tlakům jako vy. Jaké poučení si ze Slovenska vzít?
Já se vždy zaklínám Masarykovým „nebát se a nekrást“ a doplňuji to o „nepodělat se“. Prostě neutíkat z boje, protože vzdát něco ještě před tím, než se to začne dít, je to nejhorší. Na druhé straně není záhodno podceňovat situaci a je třeba se připravit na cokoli, a to hlavně u veřejnoprávních médií. Jestli je dnes šance ochránit je silnějšími zákony, udělejte to. Myslím, že dokážete bránit mnohem více věcí, než to jde na Slovensku, kde jednokomorový parlamentní systém umožňuje i křehkou většinou bourat systém hlava nehlava a nechávat za sebou spoušť, jejíž náprava bude trvat mnoho let.
