Jak novináři z francouzského časopisu Society s podporou agentury BETC a Reportérů bez hranic nechali promluvit vězněné reportéry.
Pro mnoho novinářů jsou psaní a reportáže nutností. Zejména pokud pracují v autoritářském režimu, cítí, že je jejich práce posláním. Ani věznění nedokáže otupit jejich nadšení. Na celém světě je mnoho novinářů za mřížemi jen proto, že dělají svou práci.
Pařížská agentura BETC spolu s organizací Reportéři bez hranic a francouzským časopisem Society našly způsob, jak jim umožnit vyjádřit se. A jejich slova nepřekročila pouze zdi věznic, ale také hranice států.
V rámci projektu se spojili „svobodní“ novináři z časopisu Society s vězněnými kolegy. Společně pak spolupracovali na článcích, které se objevily ve „svobodném vydání“ časopisu (původně vyšlo v září).
Olivier Aumard, výkonný kreativní ředitel společnosti BETC, vysvětluje, jak k tomu došlo: „Na začátku byl projekt stoprocentně dílem agentury. Narazili jsme na článek, který říkal, že v té době bylo ve vazbě více než 500 novinářů. To bylo už před rokem – od té doby se počet vězněných novinářů zvýšil.“
Olivier a jeho kolegové začali přemýšlet, jak by těmto novinářům mohli dát znovu hlas. „Jak by se mohli vyjádřit? Jak bychom mohli dosáhnout toho, aby se o nich začalo mluvit,“ ptal Aumard s kolegy.
Došli k závěru, že by se redakce novinářů mohla dohodnout, že se dá do služeb reportérů, kteří nemohou psát. „Myšlenka byla přesvědčivá, ale pak ji musíte uskutečnit. Takže první, co jsme udělali, bylo, že jsme kontaktovali časopis Society,“ dodává Aumard.
Proč ne jiný slavný francouzský časopis, jako je Libération? „Protože si myslím, že jsme z ‚generace Society‘. Všichni jsme byli ovlivněni jejich investigativními reportážemi. A protože jsme čtenáři Society, měli jsme pocit, že by je to mohlo oslovit.“
Jádro problému
Jejich instinkt se ukázal být správný, neboť návrh redakci okamžitě zaujal. „Řekli nám: ‚Líbí se nám to, ale potřebujeme na místě partnera. Potřebujeme někoho, kdo je přímo v centru těchto otázek.‘ Společně jsme tedy oslovili Reportéry bez hranic a předložili jim náš nápad.“
Reportéři se projektu chopili bez váhání. „Stále jsme byli nervózní, protože jsme nevěděli, zda je vůbec možné vězněné novináře kontaktovat. Ale Reportéři bez hranic nám odpověděli: ‚To je naše práce. Bude to náročné, někdy kontakty prostě zmizí.‘ Přesto byli přesvědčeni, že to zvládnou.“
Jak tedy došlo k propojení mezi novináři Society a jejich uvězněnými kolegy? „Celý proces nám trval přes rok, protože každý případ měl své vlastní překážky. Například v Guatemale mohl reportér Society navštívit José Rubéna Zamoru v cele a mluvit s ním dvě hodiny o tom, jak má být zpracován jeho příběh. Dokonce mohli diskutovat o konečné verzi textu.“
V Kamerunu měl Amadou Vamoulké ve vězení k dispozici mobilní telefon. „V některých případech nemohli vězni komunikovat přímo, ale předávali zprávy přes rodinné příslušníky nebo právníky.“
V těch nejextrémnějších případech, jako jsou Eritrea nebo Bělorusko, není vůbec jasné, zda jsou uvěznění novináři stále naživu. „Nemáme žádné zprávy, nic. V těchto případech jsme se obraceli na jejich nejbližší – rodinu nebo bývalé kolegy –, abychom zjistili, o čem by chtěli psát.“
Správný čas
Proč byl projekt zveřejněn právě nyní, když by se možná více hodil ke Světovému dni svobody tisku 3. května? „Nebylo snadné to načasovat, protože šlo o probíhající vyšetřování – hovory s jedním novinářem probíhaly, zatímco s jiným byl kontakt přerušen. Termín spuštění se proto několikrát odsunul.“
Vzhledem k právě proběhlým americkým volbám může být právě teď ideální čas podpořit svobodu slova a profesionalitu žurnalistiky, která se staví proti „fake news“. Projekt má také zvláštní význam pro AdForum, jehož nezávislá cena za kreativitu, Epica Awards, kterou hodnotí novináři, se koná v listopadu.
Olivier dodává: „Jak nám připomněli Reportéři bez hranic, je vždy správný čas mluvit o těchto otázkách. Novináři nejsou ve vězení více jeden den než druhý; jsou tam neustále a my musíme tuto skutečnost připomínat. Když mluvíme o amerických volbách, jádrem tohoto projektu je připomenout důležitost informací. Někteří lidé za to, že hledají pravdu a snaží se ji sdílet, platí vysokou cenu.“
Zajímá se veřejnost o práci novinářů? Novinařina nikdy nepatřila mezi zcela důvěryhodné profese, obzvláště tam, kde mají silné postavení bulvární média, jako například v Británii. Vzestup „fake news“ důvěru v média ještě více oslabil.
Olivier podotýká: „Jedním z klíčových faktorů je, že dnes jsme zahlceni informacemi a možná jejich hodnotu nedoceňujeme. Skutečné zpravodajství vyžaduje čas, práci v terénu a někdy i osobní riziko. A cenou za tyto informace je uvěznění některých lidí.“
Vášeň pro žurnalistiku
V nové éře umělé inteligence je důležité zdůraznit, že za důvěryhodnými zprávami stojí lidé. „Skutečné zpravodajství nám poskytují lidé, kteří své informace křížově ověřují, a ne jen propaganda.“
Olivier sám studoval na Institutu politických studií, kde mnoho francouzských novinářů získává základy svého vzdělání. Snil kdysi o kariéře novináře?
„Vlastně jsem chtěl být novinářem celé své studium. Zejména jsem chtěl sledovat politické kampaně. Byl jsem na stážích v několika redakcích. Ale pak jsem zkusil stáž v reklamní agentuře a objevil, že slova, která mě fascinují, lze použít různými a zábavnými způsoby.“
Někteří jeho přátelé se však do žurnalistiky skutečně pustili. „Když vidím, kolik do toho investují a jak moc jim na tom záleží, uvědomuji si, že to je náročné povolání, které musíte milovat.“
Reklamní agentury a jejich klienti dnes naštěstí stále více podporují důležité společenské otázky. „Když se objeví něco zásadního, ptáme se sami sebe: ‚Jak můžeme svou kreativitou přispět k řešení?‘ Mladší generace je v tomto ohledu ještě více uvědomělá. Uvědomují si, že každý projekt může pozitivně měnit svět.“
