Jsou partneři v životě i v byznysu — Hana Staniowská vede eventovou agenturu Timplich, Jiří Krůta výrobní studio The Turkey Club. Spojením kreativy a vlastního řemeslného zázemí vzniká model, který jim umožňuje mít plnou kontrolu nad výsledkem.
Dva světy, které bez sebe nedávají smysl
Jste životní partneři a zároveň vedete dvě firmy, které spolu úzce souvisí. Jak byste popsali jejich vztah?
H: Jsme propojení ve dvou rovinách – osobní i pracovní – a vlastně to funguje docela přirozeně. Každý víme, co je naše. Já řeším koncept, klienta a celkový zážitek, partner má na starosti výrobu a to, jak věci opravdu vzniknou. Nevnímáme to ale jako klasický vztah agentura–dodavatel. Ani nemůžeme, jinak by to s námi asi nedopadlo dobře. Spíše jsme dva světy, které se potkají na jednom projektu a dohromady z toho vznikne finální výsledek – dle mého názoru, více než dobrý. A tím, že spolu žijeme, se to přirozeně prolíná i mimo práci. Často to řešíme večer doma, cestou autem… takže máme vlastně celý projekt pod kontrolou od prvního nápadu až po poslední detail.
J: V praxi to znamená, že Hani něco vymyslí a já pak řeším, jestli to dokážeme vyrobit tak, aby to nespadlo, nerozpadlo se a dorazilo to včas na místo. Z produkce neustále slyším, že všechno jde, jen je potřeba najít způsob, ale občas vážně musím říct: „tohle je super nápad, ale fyzika má bohužel jiný názor a vážně to vyrobit nejde“. A někde mezi tímhle vzniká výsledek, který nejen dobře vypadá, ale hlavně funguje.
Kdo z vás přišel s myšlenkou propojit eventovou agenturu a vlastní výrobu? Jak se tyhle dva světy potkaly?
H: Nevzniklo to jako velký strategický plán, spíš úplně přirozeně z praxe. Já jsem v eventech opakovaně narážela na limity dodavatelů – ať už šlo o flexibilitu, rychlost nebo kvalitu provedení. Partner naopak z pohledu výroby viděl, jak často moje nápady končí kompromisem jen proto, že není prostor nebo kapacita je dobře zrealizovat.
J: A protože mám další firmu UBRD s.r.o., která vyrábí designové dřevěné výrobky, a tedy má potřebné stroje, často jsem se nechtěně stal dodavatelem, který navíc vyráběl eventové dekorace pro agenturu přítelkyně, aby ty eventy vypadaly lépe.
H: A postupně nám docházelo, že bude potřeba vytvořit samostatnou firmu, která se bude soustředit pouze na tu dekorační výrobu. A tak vznikl The Turkey Club. Toto propojení je pro nás dnes klíčové, je to jedna z největších konkurenčních výhod.
Co jste si přenesli z předchozích zkušeností do dnešních firem?
H: Já si prošla několika eventovými agenturami, odkud jsem si přinesla spíše ty praktické zkušenosti – přemýšlení nad projektem, udržení cashflow apod. Naopak jsem s kolegyní zakládala agenturu s vizí, že ty klasické agenturní kostlivce oprášíme a budeme tu práci dělat jinak. My v Timplich si zakládáme na tom, že řešíme každý malý detail a doručujeme eventy světové úrovně, ale s ohledem na české budgety.
J: Než jsem se dostal k UBRD, působil jsem více než deset let jako projektový manažer v různých oblastech, primárně ale v IT. Do UBRD a později i do TTC jsem si tak přenesl schopnost dívat se na věci z více úhlů. V IT to byl pohled vývoje, marketingu i zákazníka – a tady je to vlastně velmi podobné. Snažím se věci vnímat v širším kontextu, což se promítá nejen do práce, ale i do běžného života.
Realita trhu
V čem narážíte jako mladá agentura při získávání klientů?
H: Nejčastěji narážíme na to, že ještě nejsme tak známí jako zavedené agentury, které jsou na trhu dlouhé roky. To v praxi znamená, že se často ani nedostaneme do výběrových řízení, protože nás firmy jednoduše nemají v povědomí. Budování brand awareness je běh na dlouhou trať – je to o viditelnosti, účasti na správných akcích, ale i o tom, jak máme nastavené online prostředí, aby nás klienti vůbec našli. Když už se do tendru dostaneme, další překážkou bývá procurement. Firmy často požadují dlouhou historii nebo vysoké obraty jako záruku, že projekt zvládneme ufinancovat. Ale upřímně, my máme finance i řízení firmy nastavené velmi pevně a projekty umíme pokrýt, jen to zatím není něco, co je na první pohled vidět v těch základních metrikách, podle kterých se často rozhoduje.
A z pohledu výroby — co je dnes nejtěžší: tlak na cenu, rychlost, nebo kvalitu?
J: Kombinace všeho zmíněného. A to je na tom to nejtěžší. K nám se dostane vždy zadání, které je originální a krásné, ale na výrobu je málo peněz, a ještě méně času. My s tím v našem byznysu počítáme a smiřujeme se s tím, ale nemůžeme říct, že se pod tím tlakem pracuje zrovna nejlépe.
Výroba jako konkurenční výhoda
Proč vlastní výroba místo outsourcingu?
J: Rychlost. A vlastně znovu rychlost. Eventy se sice připravují měsíce, ale samotná výroba se často odehrává až v posledních dvou týdnech před realizací. To je veškerý prostor, který máme – a v tu chvíli není čas obvolávat dodavatele a doufat, že něco dodají a bude to vypadat tak, jak má. Vlastní výroba nám dává jistotu, že věci vzniknou včas a v kvalitě, kterou potřebujeme.
Stalo se někdy, že právě výroba rozhodla o úspěchu celého projektu?
H: Děje se to vlastně poměrně často. To naše propojení je trochu výhra i prokletí zároveň. Jirka se občas dostane do situace, kdy má vymyslet a vyrobit „nevyrobitelné“ v extrémně krátkém čase a ideálně ještě v omezeném rozpočtu. Já za ním přijdu s tím, že ten projekt prostě chceme dělat a musíme najít cestu, jak ho zrealizovat. A my to díky té naší lásce klientovi opravdu doručíme.
Jak vám to mění možnosti oproti běžným agenturám, které výrobu neřídí?
H: Naše možnosti jsou téměř neomezené. Teď se hodně usmívám, ale náš vztah v tom hraje velkou roli. Ještě před tím, než vznikl The Turkey Club, jsme museli s předešlými dekoratérskými dodavateli řešit, jestli na náš projekt mají kapacitu. A pokud měli, čekalo nás množství schůzek, kde jsme si vyjasňovali zadání. A mají to tak všechny agentury. Ovšem my víme, že TTC má kapacitu vždy a dokážeme díky tomu rychle reagovat na požadavky klienta.
Od nápadu k realitě
Jak vypadá cesta od prvního nápadu k finálnímu výsledku?
H: Proces začíná u nás v agentuře – společně s týmem si projdeme zadání a během brainstormingu z toho postupně vznikne koncept, který prezentujeme klientovi. Jakmile ho schválí, přichází fáze, kdy ho začínáme převádět do reality. Řešíme konkrétní provedení, zapojujeme dodavatele a skládáme rozpočet tak, aby odpovídal zadání i očekávání klienta.
Ve chvíli, kdy se to potká, jde projekt do výroby. A když ne, přichází ta méně viditelná část – hledání cest, jak věci upravit tak, aby dávaly smysl finančně, ale zároveň neztratily svůj efekt. Toto je časově nejnáročnější část.
Upřímně, hodně těch rozhodnutí pak padá i mimo kancelář – doma nebo po cestě – kde ladíme detaily a hledáme nejlepší možné řešení, jak za daný budget doručit co nejsilnější výsledek.
Kde končí kreativní návrh a začíná realita výroby?
J: Kreativa a realita jdou ruku v ruce. Díky našemu vztahu znám projekt od prvního nápadu, a tak nějak nenápadně směřuji Hani k tomu, aby se koncept vyvíjel směrem, který zvládneme odbavit. Je to náročný proces, partnerka není zrovna úplně snadná na kompromisy, ale vždy se nějak domluvíme.
Stává se, že si musíte navzájem „krotit“ očekávání?
H: Neustále!
J: Já bych řekl, že se spíš navzájem „hrotíme“ a posouváme dál.
Budget vs. realita
Jak přemýšlíte nad rozpočtem — z pohledu agentury a z pohledu výroby?
J: Tohle je vlastně stejné napříč všemi agenturami, se kterými spolupracujeme. Zadavatelé se často nadchnou pro velké nápady a moje role je je pak trochu vrátit do reality.
H: Díky tomu, že mám výrobu vlastně „z první ruky“, dnes už mnohem lépe odhaduji, co kolik stojí a co je reálně proveditelné. Nestává se mi, že bych byla úplně mimo, takže to má se mnou Jirka v tomhle určitě jednodušší než s jinými agenturami.
Kde se dá ušetřit chytře a kde se šetřit nevyplácí?
H: Šetřit se dá hlavně v přístupu, který k projektu máme. Klientům vždy říkáme, že ne ve všech věcech se vyplatí škrtit rozpočet. Pokud chtějí originální event, směřujeme je spíš do výroby na míru nebo do nákupu vlastního mobiliáře a dekorací, které jim zůstanou a mohou je s drobnými obměnami využívat opakovaně. Počáteční náklady jsou sice vyšší než u pronájmu, ale když se rozpočítají do více eventů, ve výsledku vycházejí lépe. Navíc díky tomu můžeme tvořit opravdu kreativní věci a zároveň je to udržitelnější přístup – vybavení se používá dlouhodobě, dokud doslova nedoslouží. Upřímně, eventy postavené čistě na mobiliáři z půjčoven podle mě nikdy nemůžou být úplně originální. V Česku je navíc nabídka těchto věcí stále poměrně omezená a často i zastaralá – spousta vybavení vznikla před více než dekádou a dnes už nepůsobí dobře ani kvalitně.
Reflexe a vize
Co vás za ty roky nejvíc naučilo?
H: Lépe prezentovat kreativu, kterou mám v hlavě, klientům, kteří si ji neumí představit. Díky tomu je snazší získat jejich důvěru – a třeba i vyšší budget s tím, že vědí, že opravdu dodáme stoprocentní výsledek.
J: Nerad říkám ne, i když už jsem se to postupně naučil – a pořád s tím vnitřně trochu bojuji. Možná to není úplně dobrá rada, ale pravda je, že se občas nechám přemluvit skoro do všeho.
Co byste vzkázali klientům, kteří chtějí velké věci za malé rozpočty?
H: Že i s menším rozpočtem nemusí jejich event vypadat jako přehlídka roll-upů, bannerů nebo nevzhledných nůžkových stanů. Vždy existuje způsob, jak věci navrhnout chytřeji a nadčasověji. Pokud agentura nabízí jen tato „základní“ řešení bez snahy hledat lepší cestu, možná není ta správná. Klient by měl chtít víc – a nebát se obrátit na někoho, kdo mu to dokáže nabídnout. Třeba právě na nás.
J: Najděte vhodného dodavatele, který vám naslibuje hory a doly a pak vám je i dodá.
Kam chcete obě firmy posunout?
H: Za sebe chci, aby se Timplich stal žádanou agenturou právě díky svému přístupu – bezmezné kreativitě, maximálnímu nasazení pro každý projekt a neustálému hledání nových cest, jak dělat věci jinak a lépe. Aby projekty našich klientů byly vždy něčím navíc.
J: Ve své druhé firmě, jsem chtěl vyrobit nejlepší prkénko na světě a povedlo se, má 7 ocenění za design z celého světa. U TTC bych si přál dělat instalace pro světové značky, například v rámci Milano design week.
