Rozhovor s Alicí Mikulášovou jste mohli číst už v tištěném vydání MAM. Kvůli omezenému prostoru se do časopisu vešla jen jeho část. Na webu proto přinášíme rozhovor v plném znění – včetně pasáží o projektu Nezájem, politické akademii i o tom, jak chce mladé lidi dostat blíž k politice a veřejnému dění.
Ocenění Talent roku na Zlatém středníku není pro Alici Mikulášovou jen profesní uznání. Doufá, že jí pomůže otevřít dveře k dalším profesním partnerům a také k prostředkům pro projekty, které mají dostat mladé lidi blíž k politice a veřejnému dění. Po úspěchu iniciativy 30 pod 30 už pracuje na dalších. V projektu Nezájem se zaměřuje na komunální politiku, připravuje politickou akademii a sama sebe nejraději označuje jako „ecosystem buildera“. „Nechci dělat něco znovu jen proto, abych mohla říct, že je to moje,“ říká.
Změnil se vám po Zlatém středníku život? Cítíte se po ocenění Talent roku jinak?
Je to trochu klišé, ale ano. Role podobných cen je podle mě mnohem širší, než se může na první pohled zdát. Někomu dají spotlight a tím mu mohou pomoct otevřít další dveře. Já věřím, že mi Zlatý středník pomůže posunout naše projekty dál. Soška může působit povrchně, ale může mít velmi konkrétní společenský dopad.
Zlatý středník nevnímám jen jako ocenění pro mě, ale pro celý tým. A také jako povzbuzení pro mladé lidi, kteří jsou podle mě pořád často přehlížení nebo podceňovaní. Proto se mi líbí i to, že soutěž dává prostor mladším profesionálům. Teď je samozřejmě na mně, jak s tou pozorností naložím a jestli ji dokážu dobře využít.
Projekt 30 pod 30 už ukázal, že pozornost dokážete přetavit v konkrétní výsledek. Kde se vůbec vzal?
Na začátku byla data. Spousta médií pořádala před volbami do Poslanecké sněmovny debaty, různé instituce dělaly průzkumy a všichni jsme si opakovali, že je něco špatně. Já jsem si ale říkala: Dobře, a co s tím uděláme?
S agenturou Ipsos jsme se opravdu detailně dívali na to, proč mladí lidé k volbám nechodí. Zjistili jsme například, že sedmnáct procent mladých říká, že by je k volbám nenamotivovalo vůbec nic. To je obrovské číslo. A u těch, kteří říkali, že spíš nepůjdou, se opakoval jeden důvod: nevědí, koho volit. Politici je zklamali, každá strana má nějakou kauzu nebo kontroverzní osobnost a oni hledají někoho nového, komu budou schopni věřit.
Pak přišlo vlastně velmi jednoduché zjištění. Mladí kandidáti existují, ale jejich vrstevníci je neznají. A tak vznikla myšlenka představit je.
Nakonec se do Sněmovny dostalo dvanáct lidí mladších třiceti let. Připisujete část toho úspěchu kampani?
Byla bych opatrná s tvrzením, že za to může 30 pod 30. Ale o efektivitě projektu podle mě pochybovat nemusíme. Do voleb šlo přes 450 kandidátů mladších třiceti let. My jsme ale nechtěli sami rozhodovat o tom, kdo je „nejlepší“, protože to je obrovská zodpovědnost. Oslovili jsme mládežnické organizace politických stran a požádali je, aby ze svých řad nominovaly nejsilnější kandidáty. Z toho následně vznikla finální třicítka.
A nutno říct, že všech dvanáct mladých lidí, kteří se nakonec dostali do sněmovny, v té třicítce bylo. U některých jsme navíc viděli velmi výrazné posuny díky preferenčním hlasům. Takže ano, myslím si, že ta synergie médií, sociálních sítí a celé kampaně zafungovala.
Ale nejvíc jsem hrdá na ty mladé lidi, kteří kandidovali, a na ty, kteří je volili a kroužkovali. I tam jsme totiž zjistili, že mladí často nevědí jak. To je dost nešťastná kombinace.
Říkáte, že mladí mají o politiku zájem. Přitom často slýcháme přesný opak.
Mladí lidé se podle našich dat o politiku zajímají hodně. Problém je, že ten zájem začíná poměrně brzy klesat. Zlom přichází přibližně kolem pětadvaceti let. Sociologové si to vysvětlují prvním velkým politickým zklamáním. Člověk se pro někoho nadchne, uvěří nějaké osobnosti nebo ideologii a potom zjistí, že se vlastně nic moc nezměnilo. O několik let později to bývá ještě silnější. Je vám kolem třiceti, začnete řešit bydlení, školku a další praktické věci a najednou přímo pocítíte, že systém nefunguje tak, jak jste očekávali. Řeknete si: dvakrát jsem někomu dal hlas a kde je výsledek? Se sociology tomu říkáme opuštěná cílová skupina. Jsou to lidé zhruba věku mezi 25 a 40 lety a právě u nich se může vytvořit obrovská propast nezájmu a rezignace.
Na to částečně navazuje i váš nový projekt Nezájem. Co přesně chcete dělat?
Vznikl vlastně velmi organicky. Přišel za mnou Štěpán Smatana, který dělal simulace parlamentu na středních školách, s tím, že by chtěl vytvořit něco podobného jako 30 pod 30, ale pro komunální volby. Původně chtěl konzultaci. Trochu se to zvrhlo a dnes na tom spolupracujeme.
Pořádáme v regionech regulérní debaty mladých kandidátů, ale nekončíme samotnou debatou. Chceme potom společně rozebírat, jak kandidáti působili, jak vlastně komunální politika funguje nebo v čem se liší od té celostátní.
Chceme pochopit, proč mladé lidi komunální politika zajímá výrazně méně. Přitom právě ta velmi konkrétně ovlivňuje jejich každodenní život. Projekt se proto jmenuje Nezájem. Nesnažíme se jen říct, že mladí nemají zájem. Chceme zjistit proč a co se s tím dá dělat.
Když poslouchám, na kolika projektech pracujete, co vlastně jste? Novinářka, marketérka, projektová manažerka, aktivistka?
Nedávno jsem to řešila v jednom mezinárodním programu a tam mi řekli, že jsem typický ecosystem builder. A mně se to označení vlastně strašně líbí. Snažím se propojovat projekty, organizace a lidi tak, aby se jejich efekt násobil. Když někdo něco dělá lépe a chytřeji než já, nebudu to zakládat znovu jen proto, abych mohla říct, že je to moje. Raději se spojíme. Chci vybudovat funkční ekosystém, kde na sebe média, výzkum, vzdělávání a politická participace navazují.
Jednou z dalších částí toho ekosystému má být politická akademie.
Zjistili jsme, že jednou z významných bariér pro mladé lidi, kteří přemýšlejí o politice, je nutnost poměrně brzo se spojit s konkrétní politickou stranou, často se jim do toho nechce. My chceme ten princip obrátit. Nejprve lidem dát znalosti a skillset, ukázat jim, co politická práce skutečně znamená, nechat je nahlédnout do dění sněmovny, stínovat poslance nebo ministry, pochopit legislativní proces. A teprve potom ať se rozhodnou, jestli a kam chtějí vstoupit.
Když se podíváte na mladé poslance, kteří dnes v dolní komoře jsou, obrovskou výhodu mají ti, kteří předtím působili třeba jako asistenti nebo mají zkušenost z komunální politiky. Už vědí, jak ten svět funguje. Chceme mladým lidem tu startovní čáru trochu posunout, aby první dva roky neztratili jen tím, že se budou orientovat.
Když tedy všechny vaše projekty spojíme dohromady, co je vašim cílem?
Je to práce na dlouhou dobu, rozhodně ne na jedno volební období, spíš na dekádu. Věřím, že nová generace politiků může postupně změnit způsob, jakým lidé politiku vnímají. A doufám, že nastupující generace voličů bude mít méně důvodů být zklamaná a apatická.
Ale nestačí jen změnit politiku. Musí se přizpůsobit také média. Z našich výzkumů víme, že mladí někdy přestávají sledovat zprávy ne proto, že by je svět nezajímal, ale proto, že jsou z něj frustrovaní. Mají pocit, že už se stejně nedokážou dopátrat toho, co je pravda a jsou zahlcení. I tady chystáme další projekt.
