Organizace Post Bellum s projektem Paměť národa letos opět udělí Cenu Paměti národa osobnostem, které se v těžkých dobách postavily nesvobodě, hájily lidskou důstojnost a prokázaly mimořádnou odvahu. Letošními laureáty jsou Miloš Rejchrt a Vlasta Černá z České republiky, Daniel Lehotský a Miroslav Lehký ze Slovenska a Stanislav Asejev z Ukrajiny. Slavnostní udílení se uskuteční 17. listopadu od 20 hodin v Národním divadle v Praze. Přímý přenos nabídne program ČT2, STVR Dvojka, Suspilne Kultura a Český rozhlas Plus.
Již posedmnácté oceníme osobnosti, které spojuje odhodlání nerezignovat na vlastní svědomí ani v situacích, kdy za své postoje riskují svobodu, zdraví nebo život. Miloš Rejchrt patřil mezi první signatáře Charty 77. Komunistický režim mu zakázal vykonávat duchovenskou činnost a opakovaně ho vyslýchal a zadržoval. Vlasta Černá pomáhala pronásledovanému knězi a zajišťovala mu úkryt před Státní bezpečností. Když se pak společně pokusili uprchnout do Rakouska, padli do připravené léčky. Daniel Lehotský musel za druhé světové války narukovat do slovenské armády a bojovat na východní frontě. Když dostal rozkaz zastřelit sovětského zajatce, odmítl, přestože mu velitel vyhrožoval smrtí. Miroslav Lehký se stal tváří slovenského disentu. Po pádu komunistického režimu zasvětil svůj život dokumentování a připomínání zločinů totalitních režimů. Ukrajinský novinář Stanislav Asejev strávil dva a půl roku ve vězení samozvané Doněcké lidové republiky, kde byl brutálně mučen. Po propuštění se stal jedním z nejvýznamnějších svědků ruských zločinů na Ukrajině.
„Před lidmi, kteří nasadili své životy za svobodu v dobách totalitních režimů nebo i dnes na Ukrajině, cítím obrovský obdiv, respekt a také ostych. Jejich obdivuhodné činy v nás vyvolávají otázku, jestli i my bychom obstáli. Tito lidé za svou principiálnost a odvahu zaplatili vězením, výslechy, mučením a dlouholetým pronásledováním. Jsou to lidé, před kterými se můžeme skutečně uklonit,“ říká Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum a zakladatel Paměti národa.
Ceny Paměti národa oceňují osobnosti, které dokazují, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Od roku 2010 uděluje organizace Post Bellum toto ocenění lidem z Česka, Slovenska a Ukrajiny – válečným veteránům, politickým vězňům, odbojářům, přeživším holocaustu i představitelům disentu a undergroundu. Laureáty vybírají dokumentaristé, kteří v Post Bellum natáčejí a zpracovávají pamětnické příběhy. K jejich nominacím se mohou vyjádřit také podporovatelé z Klubu přátel a Kolegia Paměti národa. Výběr je tak společným dílem dokumentaristů, badatelů i veřejnosti.
Na tradičním galavečeru nebude chybět hudební doprovod Orchestru Paměti národa a Orchestru Ježkovy stopy pod taktovkou Matěje Kroupy. Na přání oceněných zazní jejich oblíbené písně v podání Marie Puttnerové, Daniela Žižky, Jiřího Bárty, Barbory Kabátkové, Igora Orozoviče, Ivana Trojana, Markéty Foukalové, Alisy Varibus, Barbory Mochowé a Tomáše Mačka.
Daniel Lehotský (* 1920)
Daniel Lehotský se narodil do rodiny slovenských hospodářů a dnes je patrně nejstarším žijícím slovenským válečným veteránem. Vyrůstal v úctě k demokratickým hodnotám první republiky a odkazu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Toužil stát se učitelem, místo studií však pomáhal na rodinném hospodářství.
V roce 1941, krátce po svých dvacátých narozeninách, musel narukovat do slovenské armády. Po výcviku ho poslali na východní frontu do Běloruska. „Odrazu pristál nákladný vlak a do toho vagóna nás naládovali jedného ku druhému. (…) A tak nás viezli ako nejaký eskort do Ruska,“ vzpomínal na cestu do války, kam musel proti své vůli.
Sloužil v zajišťovací divizi, jejímž úkolem byl mimo jiné boj proti partyzánům. Jednoho dne za ním přišel velitel roty s rozkazem zastřelit zajatého Rusa. Daniel odmítl. „Ja som prišiel do Ruska zabíjať dajakého človeka? Ja som nikdy nezabíjal, ja som prišiel v mieri,“ odpověděl. Velitel mu vyhrožoval zastřelením, Daniel však ze svých zásad neustoupil. Sám přitom několikrát jen těsně unikl smrti. Při jednom incidentu po něm neznámý voják vystřelil, ale naštěstí se netrefil. Danielova zbraň také selhala, a tak se celý incident obešel bez tragédie.
Na východní frontě strávil více než rok. Během služby často myslel na domov a na rodiče, kteří se o něj báli. Po návratu do rodných Hýb ho matka vítala se slzami radosti. Vzpomínky na válku ho provázely celý život. Ještě o mnoho desetiletí později, při sledování ruské agrese na Ukrajině, připomínal přikázání, které se snažil dodržovat i uprostřed války: „Nezabiješ.“
Miloš Rejchrt (*1946)
„Nechtít toho mnoho, ale trvat si na svém.“ Tak popsal svůj postoj na počátku normalizace mladý evangelický bohoslovec Miloš Rejchrt. Po maturitě nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Během pražského jara se zapojil do studentského hnutí a po srpnové okupaci absolvoval roční studijní pobyt ve Švýcarsku. Přestože mohl zůstat v zahraničí, v roce 1969 se vrátil do Československa.
Jako farář se brzy dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Opakovaně čelil výslechům a při jednom z nich odmítl spolupráci StB. Režim mu za to odebral souhlas k výkonu duchovenské činnosti a donutil ho pracovat jako topiče. I tak se nenechal odradit a spojil se s disentem.
Po vzniku Charty 77 patřil mezi její první signatáře a aktivně se podílel na šíření jejího prohlášení. V roce 1980 přijal odpovědnost jednoho z jejích mluvčích, přestože věděl, že tím na sebe znovu přivolá pozornost komunistického režimu. Následovaly domovní prohlídky, opakované výslechy, zadržení i vazby. Miloš Rejchrt však ani pod soustavným tlakem neustoupil ze svých postojů a zůstal věrný svému svědomí.
Miroslav Lehký (* 1947)
Rodina Miroslava Lehkého zažila na vlastní kůži dvě totality. Jeho otec byl vězněn nacisty a po únoru 1948 se stal terčem komunistické perzekuce. Právě rodinná zkušenost v Miroslavovi vypěstovala silný smysl pro svobodu a osobní odpovědnost.
Okupaci v roce 1968 prožil jako voják základní služby. Poté chtěl studovat teologii, ale tlak komunistických úřadů mu to nedovolil. Pracoval jako programátor a kybernetik, zároveň se zapojoval do prostředí nezávislé občanské společnosti. Během normalizace podepsal Chartu 77 a stal se jednou z nejvýraznějších osobností slovenského disentu. Za svou činnost byl dlouhodobě sledován a opakovaně vyslýchán.
Po pádu režimu zasvětil svůj život dokumentování a připomínání totalitních režimů. Působil v Československém helsinském výboru, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, slovenském Ústavu pamäti národa i českém Ústavu pro studium totalitních režimů. Také dnes sleduje politické dění: „Dnešní politická situace na Slovensku je v některých ohledech podobná poměrům za tzv. normalizace. Lidé jsou postihováni za kritické názory, právní stát je destruován…“
Stanislav Asejev (* 1989)
Vyrůstal v prostředí silně poznamenaném sovětským dědictvím. Vystudoval filozofii a religionistiku v Doněcku a po studiích se pokusil vstoupit do francouzské cizinecké legie. Jeho životní směřování zásadně změnily události let 2013 a 2014. Zatímco během Euromajdanu zpočátku sdílel postoje většiny obyvatel Donbasu, účast na proruské demonstraci v Doněcku mu otevřela oči. Když viděl, jak je myšlenka tzv. ruského světa uměle vytvářena tlakem Ruska, rozhodl se postavit za svobodnou Ukrajinu.
Pod pseudonymem začal z okupovaného Donbasu psát reportáže. V květnu 2017 byl odhalen a zatčen. Dva a půl roku strávil ve věznicích samozvané Doněcké lidové republiky, včetně tábora Izolacija, kde byl brutálně mučen a držen v nelidských podmínkách. Na svobodu se dostal během výměny zajatců v roce 2019.
Po propuštění sepsal své zkušenosti v knize o fungování tábora Izolacija a stal se jedním z nejvýraznějších svědků ruských zločinů. Po zahájení ruské invaze v roce 2022 se dobrovolně zapojil do obrany své země a bojoval v první linii.
Vlasta Černá (* 1933)
Druhou světovou válku prožila Vlasta Černá jako dítě. Na vlastní oči viděla působení partyzánů, ústup nacistů i příchod Rudé armády. Po únoru 1948 se její život zásadně proměnil díky mladému knězi Felixi Marii Davídkovi, jenž v ní rozpoznal studijní nadání a připravoval ji na gymnázium.
Když se o kněze začaly zajímat státní aparáty, pomáhala mu sedmnáctiletá Vlasta zajišťovat úkryt a pravidelně jej měnit, aby nepadl do rukou StB. Jakmile se objevila hrozba odhalení, rozhodla se spolu s ním uprchnout do Rakouska.
Aniž by to kdokoli z nich tušil, k hranicím je přivedl nastrčený příslušník StB. „Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky Dyje. Jenže jak jsme k ní přišli, začalo se střílet, světlice a byl zmatek. Já jsem skočila do takového rákosí.“ Po chvíli se rozhodla z křoví vystoupit a ihned byla zatčena. Následně prošla krutými podmínkami komunistických věznic. Tři měsíce strávila v naprosté izolaci ve sklepní cele bez možnosti hygieny a kontaktu s okolím. Později byla převezena do věznice v Uherském Hradišti, kde se stala svědkyní brutálního násilí při výsleších politických vězňů. Rodina přitom vůbec netušila, kde Vlasta je.
