Nejvýraznější myšlenka celého dne (minimálně podle množství citací Bena Tolletta na sociálních sítích), že bychom měli občas vypnout hlavu a řídit se citem, vlastně vystihovala celý program. Vynikali totiž spíkři, kteří dokázali ve svých výstupech představit osobní zkušenosti. Jednoduše ukázali, co funguje a proč. To platilo zejména pro kreativce Jasona Romeyka, Bena Tolletta nebo designérku Annu Marešovou. Ta po příbězích luxusních značek a milionových kampaních zaujala úplně obyčejným příběhem, jak se z původního modelu elektrárny stal vibrátor oceněný Red Dot Design Award. Faux pas se ovšem nevyhnulo vyhlášení výsledků. Jak umí být moderní média dvousečná, se ukázalo, když se MediaGuru skrze tweet podařilo propálit vítěze Grand Prix přímo na obrazovku v sále. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se místnost s rautem zaplnila ještě před koncem akce.
Samotné výsledky PIAF Awards byly vlastně rozporuplné jako program celého dne. Všechny oceněné práce byly řemeslně skvěle provedené po stránce ideové i exekuční. Většina kampaní však hosty přesvědčila, aby vytáhli z kapsy spíše kapesník než peněženku. Neodbytně se tak nabízí otázka, jak moc je vlastně v dnešním hodnocení reklam důležitá také jejich efektivita. To se ukázalo i na množství prací z neziskového sektoru. Ten má jednu nespornou výhodu, a sice volnější ruce v kreativním procesu. Na ranním diskusním panelu to dobře shrnul Tomáš Průša poznámkou, že klienti chtějí od agentur hezké věci, ale přitom se bojí naplno využít jejich potenciál. Díky tomu se pak kampaně „pro dobrou věc“ probojují k ocenění i mimo svoji kategorii s výsledky, které v kontextu daného trhu působí spíše úsměvně.
PIAF byl v mnoha ohledech zajímavý a přínosný, zároveň ale chvílemi působil jako studentský festival – od akce s několikaletou tradicí a mezinárodním rozměrem bychom čekali trochu víc.
