Ministerstvo práce a sociálních věcí spustilo kampaň Rovná odměna, v níž se snaží vypořádat s dlouhodobým problémem nižšího ohodnocení žen.
Vtipná reklama, v níž si muž a žena vedle sebe nechávají zkontrolovat výplatu počítačkou bankovek, dopadne podle očekávání. V případě muže běží zhruba o pětinu času déle. Na šokovaný pohled kolegyně reaguje alespoň tím, že se zastydí. Udělala by to většina mužů? Kdyby ano, možná by se něco pohnulo kupředu.
V Česku, a nejen tady, jsou nižší odměny za práci pro ženy tradičním problémem. Třeba už v roce 2016 měly Češky o zhruba 22 procent nižší příjmy než jejich kolegové. V roce 2018 to bylo podle aktuálních statistik Eurostatu zhruba 20 procent. O něco jsme si tedy polepšili, ale není to žádná sláva. Ostatně podle evropského statistického úřadu jsme v tom z evropských státu třetí nejhorší (za námi je už jen Německo a Estonsko). Průměr evropské sedmadvacítky vychází o pět procentních bodů lépe než u nás.
Proč jsou na tom ženy hůře, vysvětluje i web rovnaodmena.cz, na nějž kampaň odkazuje a kde se scházejí všemožné informace. Jedním z důvodů takzvané gender pay gap (alias mezery mezi platy) je například to, že je více žen na hůře placených pozicích a méně se jich vyskytuje i ve vedoucích funkcích. Ostatně v kabinetu Andreje Babiše jsou jen čtyři ze čtrnácti ministerských křesel obsazena ženami (přičemž dvě ministerstva řídí jeden muž). Zadavatel kampaně – ministerstvo práce – je jednou z těchto čestných výjimek. Úřad také patří k jedněm z mála, kde je více náměstkyň než náměstků. A třeba v agentuře Haze, která kampaň tak výstižně zpracovala, jsou podle webových stránek mezi devíti hlavními postavami firmy dvě ženy.
Ďáblův advokát obhajující nižší mzdy pro dámy by možná řekl, že ženy mají tu výhodu, že mají mateřskou dovolenou, z většiny chodí na rodičovskou dovolenou a mají také možnost odejít dříve do důchodu. To ale v důsledku znamená, že za celou dobu své kariéry vydělají ještě méně než muži. K rozdílům za hodinovou mzdu se pak připočítá i to, že během oné „dovolené“ berou menší peníze, ač vlastně pro stát vychovávají nové daňové poplatníky.
V kampani se také vybízí, aby si ženy „řekly o stejně“. To v době ekonomických dopadů pandemie koronaviru asi není nejlepší načasování. Na druhou stranu se ženy o vyšší mzdy musí hlásit. Jen málo zaměstnavatelů jim platy dorovná dobrovolně. A bylo by nejlepší, kdyby po srovnání platů kolegyň volali i muži. Pak by se nemuseli stydět, jako ten muž z reklamy. Teď je tedy ještě třeba, aby mluvení o příjmech nebylo společenským faux pas a často i porušením pracovní smlouvy. V tom máme také ještě pořád mezery.
