Nechci, aby tento komentář zněl jako nějaký generační manifest, ale je mi skoro třicet a jsem unavená z toho, že bych si měla každého půl roku na základě nových stereotypních zjištění připíchnout odznáček generace, ke které podle aktuálních trendů patřím. Jednou jsem mileniál, pak zas iGenerace nebo generace Y, podle toho, kde autor prezentace vezme svou metodiku… Takže jsem popravdě otrávená čtením dalších a dalších stížností marketingových manažerů ve věku mých rodičů, že „i mongolštině rozumí víc než dnešním mileniálům“.
Ano, stereotypy jsou do jisté míry záchranné sítě ve světě, který přestává dávat smysl. V soudobém marketingu je vám ale stereotypní vnímání světa už dlouho k ničemu. Stereotypy jsou totiž skvělé, pokud se jimi neřídíte. Když škatulky přestávají fungovat, musíte opustit pohodlnou zónu vystavěnou z mýtů, které „jedna paní povídala“ kdysi na nějaké konferenci.
S mileniály je to ve skutečnosti jednoduché. Stejně jako jakákoliv jiná generace ani my nerozumíme sami sobě. Nepotřebujeme to, protože sami na sobě nehoníme obchodní obraty. Pochopit nás je záležitost pro druhé. Od vyzvídání, kdo vlastně jsme, jsou tu výzkumné agentury, dotazníková šetření, focus groups, sociologové a jiní profíci, kteří vědí, na co se nás ptát. Přijdou, zeptají se, my jim odpovíme, oni to vyhodnotí a společně z toho uděláme závěry. Zeptají se a poslouchají, když my mluvíme.
Poslouchají. Stejně jako my posloucháme vyprávění našich rodičů, jak to bylo za komunistů, protože v politicky korektním výkladu postpravdivé reality už někdy sami nevíme, co je pravda a co ne. Nejsme hloupí, chceme něco vědět, tak se zeptáme.
Loni jsem v podobném komentáři pro Marketing & Media navrhovala, že by si agentury měly sehnat své vlastní datové analytiky sítí. Letos by se nejspíš hodilo k nim pořídit i někoho, kdo jde, umí se zeptat a naslouchá. Ne na konferenci mezi svými, ale z očí do očí pár lidem, kteří patří k cílovce, u níž má pocit, že o ní přece nikdo neví vůbec nic.
Lenka Krsová, datová analytička
