Položte vedle sebe noviny z roku 1988 a noviny z roku 1998, případně se podívejte na televizní zpravodajství ze stejných let. Na poznání rozdílu vám v obou případech stačí krátký pohled. Nejsou to jenom změny způsobené pádem cenzury a nevyhnutelnou modernizací, ale také barevnější, živější a osobnější zprávy, které čtenáře a diváka nejenom informují, ale i baví.
Prolínání informací se zábavou se do Česka dostalo s pochopitelným zpožděním, o to rychlejší však mělo v devadesátých letech nástup.
Kniha Davida Klimeše, komentátora Hospodářských novin (publikuje i v MAM), popisuje nejenom stručnou historii infotainmentu, ale i praktické dopady tohoto trendu.
Autor sám uvádí, že tři části knihy napsal pro tři druhy čtenářů – pro mediology, studenty sociálních věd a profesionály z mediální oblasti.
Právě třetí část nabízí nejzajímavější pasáže, jako pohled na zmatek televizních a rozhlasových regulačních orgánů z pronikání osoby redaktora do zpravodajských formátů nebo ze vzájemného proplétání publicistických a zpravodajských či zábavních pořadů. V době, kdy na volební výsledek může mít větší vliv zábavná talkshow než strohá informace ve zprávách, jsou tak stavěni před otázku, jak vlastně mají média vypadat, nakolik je reálný ideál absolutně nestranného a vyděleného média a jestli lze mediální realitu rozdělit pouze bipolárně – dobré informace, špatná zábava. Nejsou to jednoduché otázky a není na ně ani jednoduchá odpověď. Kvůli rostoucím stížnostem části politiků a veřejnosti na objektivnost novinářů je však dobré si je klást.
Česká televize si dlouho vůbec nepřipouštěla, že by komerční televize mohla nějak výrazně tlačit na proměnu média veřejné služby.
