Pokládat takovou otázku je lehce kontroverzní, protože implikuje ještě jiné pozitivní motivy, což může vést v budoucnosti ke snižování honoráře, ale budiž… Základním předpokladem samozřejmě je být pořadatelem osloven, což se v mém případě stalo z neznámých důvodů před pěti lety, a premiéru jsem absolvoval v hotelu Marriot v podstatě bez velkého očekávání. Na následném rautu jsem potkal překvapivě větší počet známých, než bývá zvykem na podobných akcích, a když jsem si dal dvě a dvě dohromady, uvědomil jsem si strašnou věc. Jsem totiž jedním z otců zakladatelů českého PR! Psal se rok 1974 a já, čerstvý absolvent anglistiky a sinologie jsem – především z popudu rodičů – odpověděl na inzerát PZO Rapid a po krátkém administrativním řízení jsem byl přijat. „Co je to vlastně to PR?“ zeptal jsem se tehdy bezelstně, když jsem poprvé vstupoval do příslušného oddělení v pátém patře krásné budovy v ulici 28. října. „To tady nikdo neví,“ slyšel jsem jako odpověď a bylo mi jasné, že mě čeká vpravdě kafkovská zkušenost. Poprvé mě v roli zelenáče seřval Láďa Kopecký, abych si náhodou o sobě něco nemyslel, a případné rozmíšky zručně moderoval Jirka Mikeš, který byl jako obvykle nad věcí. To jsou jména lidí, kteří skutečně stáli u kolébky oboru, a já jsem jim u toho sekundoval, byť pouhý jeden rok. Za tu dobu jsem každopádně pochopil, že je třeba si v sobě vypěstovat určitou schizofrenní kvalitu, která dovoluje pohled na věc z obou stran, své i klientovy, a hlavně – musíš umět pít. Dneska je to možná jinak, ale možná ne tak docela. Po dvaceti letech jsem ten byznys poznal i jako „zahraniční novinář“ a na vlastní oči pozoroval, jak mí někdejší kolegové dělají zasloužené kariéry, byť s drobným historickým zpožděním. A bylo pro mě velkým potěšením uvádět je jednoho po druhém do síně slávy APRA. A poté co jsem za ta léta předal doslova stovky cen v jednotlivých kategoriích a vyslechl byť jen stručná hodnocení jednotlivých projektů, taky jsem (možná) aspoň trochu pochopil, co to skutečně obnáší „dělat public relations“. A taky proto přeju APRA hodně úspěchů (a peněz) do budoucích let, a hlavně aby ta holka byla pořád taková celá – píárová.
„Co je to vlastně to PR?“ zeptal jsem se. „To tady nikdo neví,“ zaznělo kafkovsky.
