Ladislav Zibura žije život, o kterém mnoho lidí může jenom snít: cestuje po světě, píše o tom knihy a vypráví svoje zážitky v sálech po celé České republice. „Kdyby neexistoval Facebook, asi by mě nikdy nenapadlo, že je něco takového možné,“ tvrdí bývalý copywriter, jehož osobní profil na Facebooku sleduje přibližně stejné množství lidí, jako žije v Chomutově.
Proč myslíte, že vám to funguje? Určitě jsou lidé, kteří toho procestovali víc a viděli i zajímavější místa.
Cestovatelská přednáška je tradičně oblíbený žánr. Také hodně mluvím o lidech a příbězích a na těchto tématech je vystavěná lidská civilizace. Pro diváky je jednoduché se do mě vcítit, když vyprávím, že jsem hňup a jezdím na cesty úplně nepřipravený. Chci přenášet atmosféru cestování, ale takovým způsobem, aby se lidé od začátku do konce smáli.
Domníváte se, že to, čím se živíte, by bylo možné bez Facebooku?
To nemůžu posoudit. Ale to, že dělám přednášky, začalo tak, že jsem vytvořil na Facebooku událost, protože jsem kamarádům chtěl vyprávět zážitky z cest. A na tuto událost se přihlásilo asi dva tisíce lidí. Tehdy mi došlo, že právě tohle by mohlo lidi zajímat. Třikrát jsem vyprodal kino v Brně a říkal jsem si, že by to mohlo zajímat i lidi v jiných městech. Prvotní impulz tedy určitě vyšel z Facebooku. Ale když se bavím po přednáškách s lidmi, tak přišli na základě osobního doporučení. Chci mít s lidmi osobní vztah, ne se prodávat jako nějaké zboží.
Ale nekupují si lidé lístek právě na vaše vystoupení nebo knížku s vaším jménem?
Pokud na to jde někdo stylem „chci se co nejvíc prodat“, přijde mi to hnusné. Moje úvaha je – přišlo na tebe spousta lidí, tak je nesmíš zklamat. Pokud chce být někdo už od začátku slavný, je v každém kroku cítit velká urputnost. Když někdo píše na sítě statusy se zakončením „děkuji za sdílení“, je v tom touha být vidět.
Myslíte, že v tom, co děláte, vám pomohla i zkušenost z reklamní agentury?
Naučil jsem se uvažovat jinak. Většina lidí, která vystupuje před velkým publikem, si myslí, že všichni diváci se zajímají přímo o ně. Ale copywriting mě naučil, že každý se zajímá jen sám o sebe. Musíte být empatičtí a nabídnout obecenstvu, co ho nadchne. Toho se snažím docílit tím, že chci co nejméně mluvit o sobě, ale spíš o lidech, které jsem cestou potkal. Setkávám se s lidmi různých sociálních vrstev, což mě učí vcítit se do ostatních. To je vlastnost, kterou by měl mít každý, kdo chce lidem něco prodávat. Třeba nedávno vyšel v časopise Respekt čtyřstránkový článek, který detailně rozebíral, proč se lidé dívají na televizní pořad Tvoje tvář má známý hlas. A přitom se na to dívají, protože jim přijde legrační, když se zpěvačka z jejich mládí převléká za jinou zpěvačku.
Jak propagujete svoji knížku?
O knížce píšu na svém Facebooku, bude mít hezké ilustrace, takže si ji knihkupci vystaví do výloh. A taky ji budu s sebou brát na vystoupení. Většina lidí, kteří píšou, jsou spíš introverti a pak je pro čtenáře úplně jiný zážitek se potkat s tím autorem. A víc pro to dělat nepotřebuji. Obě moje knížky jsou bestsellery, v Česku se prodalo více než 10 tisíc kusů.
Chodí na vás zejména mladí?
Těší mě, že ve velké míře jsou to starší lidé, třeba kolem padesáti. Na ně málokdo cílí, ale jsou neuvěřitelně vděční, koupí třeba tři knížky, ty rozdají a přijdou zase.
Jak moc se vaše publikum v sálech liší od toho, které máte na Facebooku?
V celkovém součtu na mě přišlo víc lidí, než kolik mě sleduje na Facebooku. Facebook neberu jako nástroj reklamy, ale sebevyjádření a mám ho jako blog.
Takže když píšete status, nepřemýšlíte, jestli dostane hodně lajků?
Neexistuje rovnice mezi tím, jak zajímavá věc je a kolik má palců nahoru. Když napíšu něco o vážné hudbě, nebude to tak úspěšné, jako kdybych psal o něčem trendy. Když ale vidím, že je nějaký příspěvek málo komentovaný nebo lajkovaný, tak ho často mažu. To proto, že mám docela velké publikum a to mě začalo sledovat, protože mi důvěřuje, že věc, kterou vyprodukuju, bude zajímavá. Pokud je to nezajímá, přijde mi nezdvořilé narušovat jejich osobní prostor. A cpát se jim na zeď s něčím, co nechtějí vidět.
Ale ti lidé vás sledují dobrovolně. Takže když něco není přímo pro ně, považujete to za svůj problém?
Ono je hodně snadné vidět ta sociální média neosobně, ale pořád to je, jako byste spolu seděli u stolu. Také s někým dobrovolně kamarádíte, ale nechcete, aby vám u stolu vyprávěl o tom, že má problémy s nepravidelnou menstruací. A když vidí, že si nezískal zájem lidí u stolu, je slušné sklapnout.
Stylizujete se tam do nějaké role?
Asi jako každý, chci ze sebe ukázat hlavně to nejlepší. Nestěžuji si a snažím se vyzdvihovat ty pozitivní stránky života.
Kde jste vzal tolik sledujících?
Nastřádalo se to postupně, třeba když jsem napsal něco, co pak sdílelo hodně lidí. Nechci, aby mě znal úplně každý. Podle mě je ideální, pokud mě zná dostatek lidí, které baví, co dělám, a kteří si třeba koupí moji knížku. Dřív jsem to měl jinak. Před dvěma lety se o mě začala zajímat média a já to hodně přestřeloval. Byl jsem nadšený pro myšlenku, že můžu říkat svůj příběh. Bylo to totiž v době, kdy začínala migrační krize, a já byl kluk, který pěšky prošel Turecko a všichni se tam k němu chovali hezky. A přišlo mi důležité o tom mluvit. Neodhadl jsem ale míru, v kolika médiích jsem se objevil. Tehdy mi s tím nikdo neporadil. Když mi volali ze Všechnopárty, tak jsem jim neřekl: Teď jsem byl u Krause, zavolejte mi za rok! A chápu, že někteří byli naštvaní, že jsem se jim násilně dostal do obýváků.
Dostáváte nabídky na komerční spolupráce?
Přichází jich poměrně hodně a nabízejí i fůru peněz, ale nedělám to. Myslím, že taková věc by se projevila na upřímnosti projevu. Maximálně podporuji věci, které jsou mi velmi sympatické. Často mě oslovují akce typu Kongres žen a chtějí na platformě Hithit nabízet večeře se mnou. Ale to, že jsem byl párkrát v televizi, mě nekvalifikuje k tomu, aby lidé platili za to, že se se mnou najedí.
Uvědomujete si tu moc, kterou takové množství sledujících přináší?
Naše generace má nevýhodu v tom, že často člověku stačí udělat jednu chybu a spousta lidí vás může rychle a snadno zesměšnit. A jednoduše se můžete negativně proslavit. Proto si vždycky kontroluju, co sdílím. Ta pozitivní moc taky funguje a je to skvělé. Na sociálních sítích ještě nefunguje etiketa, tedy co se smí a nesmí, a hrozně to chybí.
Ladislav Zibura
Jezdí po světě a na svých cestách chodí pěšky. Živí se tím, že o tomto koníčku mluví v sálech po celé republice a prodává svoje knížky. „Moje vystoupení jsou něco mezi cestovatelskou přednáškou a stand-up komedií.“ Předtím pracoval jako copywriter v brněnské agentuře Proof & Reason.
