Štve mě, že se lidi z oboru neumí bavit o tom, co je na marketingu rozčiluje. Jako by se to nesmělo. A ono se to přitom úplně klidně smí. Já tu rukavici zvednu.
Texty, kampaně, blogy, Facebooky, školení… Živím se tím posledních deset let, vždycky mi to šlo a své klienty mám ráda. Ale to pozlátko kolem marketingového řemesla už mě nebaví.
Neustále se po nás chce, abychom před zákazníky jen „vrtěli ocáskem“, a to i tehdy, kdy se k našim značkám i k nám zachovají jako hulváti a místo vřelých vět by zasloužili spíš výchovný kousanec do zadku. Obsloužení zákazníka i po zavíracích hodinách prezentujeme jako vstřícné gesto budující věrnost. Nebylo by ale lepší říct: „Promiňte, jdete pozdě, už máme zavřeno a jdeme domů“ a ukázat, že námi nastavená pravidla bereme vážně?
A pak jsou tu populární oslí můstky ke smyslu práce. „Svou produkcí e-mailů pomáhám prodat více produktů značky XYZ, a protože existují lidé, kteří mají produkt XYZ skoro rádi, pomáhám tak k jejich blaženému životu a větší harmonii v naší vesmírné galaxii.“ Ach jo. Každý cucavý bonbon má dneska svůj srdceryvný příběh zanesený v brand manuálu, mění lidské životy a kultivuje planetu Zemi. Trochu přitažené za vlasy, řekla bych.
Vadí mi i ten strojený komunitní networking a natrénované elevator pitche, které na sebe na konferencích chrlíme v domnění, že se musíme umět prodat v jedné větě. Říkám si, že kdyby se na některé marketérské akci pracovní small talk zakázal, možná bychom se víc doopravdy poznali.
Když se mě někdo zeptá na to, co dělám, kašlu na pitch a radši mu začnu volným tokem slov vykládat o tom, co ještě nedělám, ale dělat chci. Že chci dopsat svou knížku, byť by se líbila třeba jenom mně, vést kurzy in-line bruslení pro ty nejvyděšenější klienty pod sluncem nebo založit hřiště pro dospělé, kde se budeme moct po směně plné e-mailů a virtuálna porýpat v hlíně a vyhrát si do bezvědomí. A to se vsaďte, že i na těchto činnostech mě bude něco štvát. To vždycky. Tak proč to držet pod zámkem.
Anna Chytilová, obsahový stratég na volné noze
