Prostupování značek do populární hudby není nový trend. Uvažování o hudbě jako o účinném komerčním nosiči se datuje zhruba od roku 1982, kdy vznikla hudební televize MTV. Tady se začal projevovat potenciál náctiletého publika a jeho možné kupní síly a snaha firem působit na mladé skrze jejich hudební idoly.
To, co produkovalo největší zisky, prodej desek, ztratilo centrální postavení v rámci obchodu s populární hudbou. Rok 1996, kdy byly zisky z prodejů největší, je dnes nenávratně pryč. Teď zde objem peněz každoročně konstantně klesá. Hudební průmysl musel přijít s řešením, čím tento ušlý zisk nahradit.
Hudba se v současnosti vyskytuje v kontextech, které toho mají s tradičním vydavatelským modelem pramálo společného. Největší současný internetový obchod s hudbou iTunes nevznikl z popudu vydavatelství, ale firmy Apple. Podobně je to i se Spotify.
Opak se děje v živé hudbě, návštěvnosti festivalů a koncertů jsou historicky na nejvyšších číslech. Pro firmy je dobré být na festivalech typu Colours of Ostrava a jiných živých vystoupeních vidět.
Pro různé firmy je možné do tohoto segmentu vstoupit. Je jedno, zda se jedná o chipsy, colu nebo sluchátka. Jejich přítomnost v této branži je nejviditelnější, co kdy byla. Funguje to obdobně v tuzemské scéně nebo v zahraničí, rozdíl je jen v objemu peněz.
Nejmenší problém s komercionalizací má rapová a hiphopová scéna. Ta je totiž založená na prosazení se a vydělávání peněz. Řídí se filozofií „Zbohatni, nebo chcípni“. Pokud se podíváte na Instagram rapových umělců, uvidíte, jak pracují se spřátelenými značkami, například s oblečením.
Opačný extrém je punkhardcorová scéna, která se profilovala v Americe od konce 70. let, umělci v tomto hudebním směru mají v zásadě antikapitalistické postoje a nepouštějí mezi sebe žádné korporace ani značky.
Autor je redaktorem týdeníku Respekt.