Když Američan Justin Vernon vydal na počátku října své třetí album pod pseudonymem Bon Iver, byla to velká událost. Přinejmenším pro zahraniční hudební, ale i mainstreamová média. U nás se ale objevila jen jediná recenze. Na současný stav psaní o hudbě jsme se tedy ptali Karla Veselého, jednoho z mála lidí u nás, kteří o sobě ještě říkají, že jsou hudebními publicisty.
Jak se vás jako novináře píšícího o hudbě dotkl její přesun na internet? Je dostupnější rychleji a v obrovském množství, hudební kritik ztratil své výsadní postavení…
Dnešní realita psaní o hudbě se nedá s tou třeba před 20 lety skutečně vůbec srovnávat. Ale to stejné vlastně platí i o poslouchání hudby vůbec. Posluchač na Spotify už nemusí řešit, kde hudbu vzít, ale co si z obrovského množství vybrat a co si z ní odnést. A recenzent už není zprostředkovatelem exkluzivního zážitku, ale musí být dobrým průvodcem nebo partnerem posluchače. Slovo „kritik“ nemám moc rád, protože se z něj vytrácí „akt detailní analýzy“ a zůstává jen představa kibicování. Radši používám slovo publicista.
A co tedy dnes dělá „hudební publicista“?
Stojím před úkolem ukázat posluchači, jak se dá ta která deska poslouchat, a předkládám mu, co jsem si z ní odnesl já, řekněme poučený posluchač. S nabranými zkušenostmi můžu před čtenářem recenze rozkrývat kontext, poukázat na možné interpretace či odhalit vlivy nebo záměry muzikantů. Zážitek poslouchání hudby je samozřejmě něco individuálního a těžko racionalizovatelného, ale dá se obohatit. Třeba tím, že ukážeme jiné možnosti, jak se dá hudba ještě vnímat. A samozřejmě je nutné – alespoň pro potřeby velkých médií – psát poutavě, srozumitelně a dodržovat správnou argumentaci.
Ale chtějí dnešní čtenáři ještě číst recenze profesionálních „kritiků“?
Recenzi ve smyslu hodnocení, jestli je deska dobrá, nebo špatná, může samozřejmě dělat kdokoliv. Ale pokud jde o hloubku analýzy, jsou přece jen potřeba nějaké zkušenosti s psaním textu a uvažováním. Svoje první texty jsem zveřejňoval na blogu, teprve časem jsem se naučil uspokojivě formulovat myšlenky a používat odpovídající terminologii.
Jak se změnil druh obsahu, který vytváříte? A co všechno vás dnes vlastně živí?
Role publicisty je vlastně pořád stejná – přesvědčit čtenáře, aby si poslechl předkládanou hudbu, případně aby ji zkusil poslouchat trochu jinak. Vždycky je na prvním místě výzva, aby si čtenář po přečtení recenze desku chtěl okamžitě pustit. V současném nadbytku hudby se vlastně zesiluje role filtru, tím chci říct, že hudební publicista by měl být tím, kdo se v záplavě brodí a ukazuje na počiny, které stojí za pozornost. Tento úkol určitě v poslední dekádě posílil. Nikdy by ale dotyčný publicista neměl ztrácet ze zřetele, že to síto je jen jeho a je vždy subjektivní. Pokud je osobnost a čtenář mu věří, pak bude číst i o muzikantech, o nichž předtím nikdy neslyšel.
Proč se vytrácí nejen hudební, ale obecně kulturní témata z mainstreamových médií?
Pro velká média je kultura obtížně uchopitelné téma a třeba psaní o hudbě často sklouzne do referování o skandálech nebo prodejních číslech. Ano, živit se výhradně hudební publicistikou je dnes velmi obtížné. Nechci se mýlit, ale pracovních míst na trvalý úvazek s tímto zařazením je u nás méně, než má člověk prstů na rukou. Adept tohoto povolání vlastně stojí před volbou, zda psát za málo či za žádné peníze na internet nebo pro menšinová média o interpretech, kteří ho zajímají, anebo psát pro velká komerční média a naplňovat představu novináře jako někoho, kdo hlavně nesmí své čtenáře znepokojovat tím, že jim předkládá informace, které neznají.
Mají hudební časopisy šanci na přežití?
Stejně jako se s nástupem internetu prakticky rozpadl hudební průmysl, tak skončila i jedna éra hudebního novinářství, která byla vázaná na hudební časopisy, jež nepřežily. Dramaticky se zmenšil prostor pro kulturu ve velkých médiích, případně ochota redakcí věnovat prostor málo známé hudbě – a té je dnes naprostá většina. S internetem velké labely ztratily monopol, nemohly „tlačit“ své interprety a hudební scéna se neuvěřitelně rozšířila. Ale i zkomplikovala. Nadbytek hudby částečně škodí jejímu přijetí. Svět nekonečných možností může být pro někoho až děsivý. Internet – až na pár výjimek – vymazal hvězdy, které by zajímaly široké davy posluchačů a prodávaly z obálek tituly. Pokud dnes chce hudební časopis prodávat alespoň nějaké kusy, musí mít na obálce těch pár ještě přežívajících hvězd anebo nějaké generační hvězdy, které se prosadily ještě před nástupem internetu.
Jaký je funkční ekonomický model pro hudební periodika dneška a budoucnosti?
Obecně představuje nejobvyklejší model papírového periodika změna v polobulvární lifestyle, který přežívá díky reklamě bezostyšně vpasované do samotných textů. Další funkční model je nostalgické médium, které udržuje čtenáře v bezpečné iluzi, že historie se dávno zastavila, vše podstatné se už stalo a my si to teď v klidu zopakujeme. Pak tu je hrstka médií, která existují díky grantům či státní podpoře, ale tohle je poslední dobou už spíše vymírající model. A poslední skupina jsou média, která si našla silného sponzora, jenž nemá potřebu zasahovat do obsahu, a tudíž periodika existují jako nezávislá na tlacích trhu. Tak funguje například asi jediný čistokrevný hudební časopis současnosti Full Moon. Obávám se, že z hlediska novinařiny je jediný funkční model kombinace posledních dvou – trh pro inteligentní kulturní novinařinu bez kompromisů je v České republice bohužel titěrný. Oproti Slovensku si ale můžeme ještě pískat.
Co konkrétně vás tedy dnes živí?
Jsem na volné noze, čtvrtinu mých příjmů přináší práce pro Radio Wave Českého rozhlasu, pak jsem editorem časopisu Full Moon. Píšu pravidelně pro Nový prostor, nepravidelně pro Aktuálně.cz, Alarm nebo A2.
Co mají tyto „platformy“ společného?
Zajímají se o alternativní – nebo aspoň alternativnější – kulturu, o analytičtější psaní, nevystačí si s jednoduchým pohledem, jsou otevřené a jejich čtenáři jsou ochotní číst i o interpretech, které neznají.
Internet rozložil hudební průmysl vé podobě, jak jsme ho znali posledních čtyřicet let. Určitě ale přinesl i něco pozitivního…
Pomohl novinářům nejen v dostupnosti hudby, ale i informací, z nichž můžou vycházet. Nastudovat dnes historii a současnost nějakého obskurního stylu od stolu u počítače je podstatně snaží než třeba před dvěma dekádami. O hudbě vychází třeba i mnohem víc knih, protože s množstvím informací se rozšiřuje poptávka po tématech, která by ještě donedávna byla považována za obskurní.
Jsou populární agregátory recenzí Metacritic nebo Any Decent Music přínosem jen pro čtenáře, nebo i pro hudební publicistiku?
Pro novináře jsou taky důležitým pomocníkem v orientaci toho, co se děje. Hudební publicistika na západě, kterou agregují, je přece jen hra na trochu jiném písečku, než je ten náš tady, a novinářům, jako jsem já, můžou utéct nějaké zásadní trendy. Já někdy s oblibou říkám, že mým úkolem není psát jen o deskách, které oslovily mě, ale i o těch, které oslovily novináře na západě, a to hlavně v médiích označovaných za „tastemaking“. Tam se formuje obecná diskuse o hudbě a způsoby, jak o ní referovat, tam se vytváří budoucí kánon, z něhož se bude následně vycházet. Neznamená to nutně být ve vleku trendů, které přichází zvenku, ale spíše sledovat, o čem a jak přemýšlí kolegové v zemích, které mají v psaní o hudbě mnohonásobně silnější tradici.
V zahraničí prý dnes hrají prim rozsáhlé analytické materiály, které uvádějí věci do perspektiv a souvislostí, vysvětlují, co se v kultuře děje a jak to působí na společnost. Je pro takové materiály prostor i u nás?
Když před zhruba deseti lety zahýbala novinářskou branží vlna blogování a následně přišly sociální sítě pracující na principu mikroblogů, vypadalo to, že čtenáře už nikdy dlouhé analytické texty nebudou zajímat a bude jim stačit recenze na 140 znaků. Jenže pak přišel webový magazín Pitchfork zveřejňující často velmi dlouhé rozbory desek, stal se vůdčí silou v hudební publicistice na internetu a ukázalo se, že poptávka po velkých textech odborníků tady pořád je. Ale osobně jsem přesvědčený, že takové články unesou spíš papírová média, už z principu pohodlí čtenáře – nakonec i zmíněný Pitchfork založil svoji papírovou verzi, kde zveřejňuje velmi dlouhé texty. Na druhou stranu ale většina zásadních textů, které otevírají debaty a posouvají paradigma, dnes vzniká pro weby, protože se pak rychleji šíří, jsou snáze dostupné a snadněji tak skrz sociální média vstupují do diskuse hudebních fanoušků.
Pitchfork je už dnes skutečně legenda. Jak si ale tenhle typ žurnalistiky stojí u nás?
Tyto „thinkpieces“ potřebují obšírnou odbornou průpravu, čas na zpracování a důsledný editorský dohled a při současném stavu českých médií a vytíženosti novinářů – navíc často amatérů – to skutečně není zrovna obvyklý formát. Bohužel.
Která jsou podle vás – kromě Pitchforku – nejdůležitější „tastemakingová“ média?
Kromě Pitchforku je to pár menších webů, jako jsou Stereogum, Tiny Music a agregátor recenzí Metacritic, na kterém se dají dobře sledovat trendy.
A u nás?
U nás je hudební publicistika – z uvedených důvodů – skutečně v krizi. Stále mě ještě zajímají osobnosti, jako je Pavel Klusák, který teď píše do sobotních Lidových novin. I když píše o něčem, co už mě třeba neoslovuje, je zajímavé sledovat jeho argumentaci a užívat si jeho bryskní jazyk. Pavel Turek z Respektu umí taky skvěle argumentovat a popsat příběh, který za hudbou stojí, a „prodat“ ji lidem, kteří ji nemusejí znát. A pak mladší kolegové z Radia Wave, kteří sledují trendy, které mně už unikají.
Je pro hudební publicistiku nějakým přínosem akademická sféra?
Když chcete psát o filmu, musíte vystudovat katedru filmových věd, kde načerpáte znalosti, terminologii a podobně. Ale vývoj v hudbě je tak rychlý, že ho akademická půda nestačí vstřebávat. Hudební katedry v přemýšlení o hudbě obvykle končí už s 19. stoletím. Populární hudba ani nikdy neměla punc umění, kterému by se bylo třeba věnovat, jako měly film nebo hudba vážná. Způsob přemýšlení o vážné hudbě je zajímavý, ale na populární hudbu se špatně aplikuje. Když jsem psal pro časopis o soudobé vážné a experimentální hudbě His Voice, viděl jsem, jak v něm byli nešťastní z toho, že lidé, kteří můžou psát o vážné hudbě, nemají znalosti hudby 20. století, a jsou proto prakticky nepoužitelní.
Co hudební publicistika a rozhlas? Naplňují nějaká rádia český prostor hudební žurnalistiky kvalitním obsahem?
Prostor na kvalitní, odborné referování a zároveň důsledné sledování trendů bez ohledu na grafy poslechovosti dnes mají jen redaktoři ve veřejnoprávním rozhlase, přesněji na Radiu Wave. Jinde hudební žurnalistika v podstatě neexistuje, protože po ní není poptávka. A tou se komerční stanice musí řídit především.
Shrňme si to: V jakých barvách vidíte budoucnost psaní o hudbě? A vlastně i svoji…
Já pořád věřím, že i lidé, kteří vyrostli s nekonečnými možnostmi internetu, budou chtít jít hlouběji a vnímat hudbu z kontextuálních pozic. A k tomu budou potřebovat průvodce. V roce 2010 jsem v nakladatelství BigBoss vydal dějiny černošské hudby s názvem Hudba ohně. Byli hrozně opatrní, ale první vydání se prodalo během 14 dnů a i druhé bylo rychle pryč. Když se prodají dva tisíce výtisků knihy o tak minoritní hudbě, je šance, že se to někam posune. Že se čtenáři budou vždycky kultivovat a že psaní o hudbě bude mít pořád smysl.
Karel Veselý
Absolvent filozofie a anglistiky a dnes hudební publicista. V roce 2003, ještě když učil na jazykové škole, začal psát na blog. Jako první mu nabídli externí spolupráci z magazínu o soudobé vážné a experimentální hudbě His Voice. Pak psal do Lidovek, Respektu i Reflexu. „Zlom přišel, když po mně Pavel Kroulík z Aktuálně.cz chtěl vyloženě analytické texty třeba i o tom nejbrutálnějším popu,“ říká. Má dvě děti a žije ve Znojmě.
