Pro naše potřeby si ve zkratce řekněme, že má dvě roviny. Rovinu produkce, kdy se na televizní projekt vyčlení víc peněz i času, než bývá běžné. A následně rovinu obsahu: seriál následuje pevně daný dramatický koncept, děj je propracovaný do šíře, postavy do hloubky a každý prvek by měl mít umělecky obhajitelný důvod. Struktura těchto seriálů se často přirovnává spíš k románu než televizní produkci. Důležité je i to, že mají tendenci klást na diváka nároky.
Quality TV je divácky náročná
Pravidla existují, aby se porušovala, proto by seriálový nadšenec okamžitě vyjmenoval deset děl, jež tuto definici nesplňují, přesto se mezi quality TV řadí. Quality TV je seriál, který si klade za cíl splňovat nejvyšší umělecké nároky, má vyčnívat nad okolím, vzpírat se klasické sériovosti a sledovat ho má být pro diváka výzva. Tyto úmysly měli tvůrci už od dob zahájení vysílání, přesto za dědečka dnešního pojetí quality TV považujeme Twin Peaks Davida Lynche, Království Larse von Triera a z komediálního ranku Simpsonovy. Dnes jsou hlavním nositelem trendu především kabelovky, nejvýrazněji HBO, jehož Hra o trůny, Temný případ, Girls a Westworld určují hranice televizní tvorby, jež už audiovizuálně takřka dohonila kinematografii.
A co české prostředí? Zatím žádná tuzemská televizní stanice nevyprodukovala nic, co bychom mohli označit za quality TV. Například Česká televize sice s tímto pojmem ráda operuje, ale na poněkud schizofrenní úrovni. Jednou její představitelé tvrdí, že u nás quality TV není a být nikdy nemůže, jindy, že už tu dávno je, jen to kritici odmítají připustit.
Blíž k pravdě má v tomto případě první tábor, poukazující na to, že v tuzemském prostředí zkrátka není možné udělat nezbytný krok: rozhodnout se riskovat. Rozhodnout se udělat něco, co by mohlo výrazné části publika vadit. A právě to je pro vznik quality TV klíčové.
Ne že by se její tvůrci hrdinně odmítali zalíbit, ale jsou schopni si vybrat cílové publikum, jež se rozhodnou nejen uspokojovat, ale i vyzývat, a tedy třídit. A český trh je příliš malý, než aby mohl být nákladný televizní projekt určený komukoliv jinému než „komukoliv“. Komerční stanice se tedy uchylují k nekonečným seriálům se zaručenou sledovaností a Česká televize miluje svoje kriminálky.
Naše zraky se často upírají právě k ČT s představou, že její veřejnoprávní status ji nějak zavazuje k tvoření quality TV. I když její skutečný a přirozenější cíl je spíš dělat kvalitní konzervativní rutinu.
Jenže quality TV má pokud možno burcovat, probouzet a provokovat.
Co naplat, spasitel k nám musí přijít odjinud. A tím se zdá být lokální pobočka HBO, oslňující svým sloganem „Víc než televize“ už pár let i nás. Její tajemství spočívá v tom, že coby kabelovka neměří sledovanost jednotlivých pořadů a není závislá na reklamě. Chce vytvořit silné značky, které jako celek donutí diváka koupit předplatné.
Americká spása
Stejnou taktiku zvolila i na českém trhu, dočkali jsme se tedy Terapie s Karlem Rodenem, Až po uši Jana Hřebejka, kriminálního Mamonu a především Hořícího keře, skvělé minisérie o Janu Palachovi, kde text debutujícího scenáristy Štěpána Hulíka realizovala uznávaná polská režisérka Agnieszka Hollandová. Všechny tyto projekty už rozhodně lze považovat za cestu ke quality TV.
HBO vysílá i dlouho promovanou Pustinu, jež podle mnohých už definitivně naplnila onu nejasnou definici. Seriál v režii uznávaného reklamního režiséra Ivana Zachariáše a ostřílené Alice Nellis rozhodně je nejlepší českou televizní produkcí a rovnat se s ním mohou jedině ty od HBO. Nejde tu o skrytou reklamu, ale o fakt.
A vlastně nepřekvapivý, protože zatím žádná další stanice se tuhle mezeru na českém trhu nepokouší zaplnit. Není zase tak těžké být nejlepší, když jste jediný. Možná totiž, že když se o Pustině bude dost mluvit, tak něco z jejích pozitivních vlastností dorazí i na celoplošné stanice. Quality TV jak na běžícím pásu asi u nás nečekejme, už tu však máme někoho, kdo nastavuje laťku.
Autor je filmový kritik Aktuálně.cz.
