Co jste naposledy namaloval?
Teď pracuji na sérii polystyrenových obrazů. Baví mě tvořit s materiály, které jsou hodně laciné, a dávat je do podoby, jež je povyšuje.
Jak se stavíte k diskusím o vztahu umělců a komerčního světa?
V uměleckém světě se nacházejí lidé, kteří komerci úplně odmítají. Hranice je tam, kde si ji každý stanoví. Když spolupracuji na zakázce, tak mám vůči klientovi poměrně tvrdé podmínky, co se týče zasahování do mé tvorby. Není to jednoduché a ne každý na to má náturu. Jsou umělci, kteří si svůj prostor nezvládnou vybojovat a spolupráci s komerčními subjekty se vyhýbají. Pro mě je taková debata největší část spolupráce s klientem. Přesvědčuji ho, že pokud si mě vybral, tak si vybral Pastu Onera, a musí to tedy respektovat. Moje jméno je do jisté míry taky značka.
Pokoušejí se firmy hodně ovlivňovat výsledné dílo?
Zadavatelé mají pocit, že mě dokážou k něčemu natlačit. Ale jediné, na co jsem ochotný přistoupit, je určitá barevnost. Třeba Coca-Cola používá červenou barvu, tak ji nebudu dělat modrou, kterou má Pepsi. Ale nenechám si od firem mluvit do toho, co vytvořím.
Pokud jsem značka a chci spolupracovat s nějakým umělcem, na co si mám dát pozor?
Firma se musí rozhodnout, zda chce jen někoho, kdo udělá hezkou výtvarnou věc. Pak stačí zajít do grafického studia. Pokud si vybrala konkrétního umělce, musí akceptovat jeho svobodu a styl, jakým pracuje.
O umělcích se říká, že komunikace s nimi je obtížná a nedodržují termíny.
Já splním, na čem jsem se domluvil. Ale většina umělců k tomu přistupuje hodně na volno, to mi trochu kazí vyjednávací pozici. Zadavatelé mě pak tlačí do nesmyslných termínů, protože mají strach, že pokud by mi dali termín reálný, nesplním ho. Často se také stává, že mě osloví markeťák, kterému půl roku něco leží na stole a pak chce výsledek přes víkend. To odmítám.
Podle čeho posuzujete nabídky značek?
Dívám se na ně jako na celek. Beru v potaz značku samotnou, její historii, co reprezentuje a jak na mě osobně působí.
Se kterou značkou se ztotožňujete?
Nejvíc s Adidasem a jeho reinkarnovaným subbrandem Adidas Originals. Právě v něm teď vznikají velmi zajímavé věci v oblasti streetové módy, hlavně teniskách. Za poslední tři roky udělali obrovský kus práce. Zásadním okamžikem pro ně bylo draftování amerického rapera Kanyeho Westa (hudebník přešel k Adidasu od konkurenční sportovní značky Nike – pozn. red.).
Adidas využívá vašeho vlivu na sociálních sítích. Co pro něj konkrétně děláte?
Funguji jako „asset“, jsem člověk, kterého oblékají. Spolupráce je tedy založena na hmotném plnění. Snažím se značce přinést i peníze. Jsem schopný odvést dobrou práci virálního charakteru na sociálních sítích. Sleduji fenomén youtuberingu. Mám s ním ale problém v tom, že tento druh influencerů za sebou sice táhne velká čísla, jejich diváci jsou ale lidé závislí na penězích od rodičů. Já zasahuji dospělé, většinou vyšší a střední třídu, která umí vydělat a utratit peníze. Pokud by šel monetizovat dopad aktivit, troufám si tvrdit, že můj dopad bude mnohem zajímavější. Teď samozřejmě nemluvím o prodávání Coca-Coly, ale třeba o prodávání prémiové elektroniky Bang & Olufsen. To nejsou levné věci, které by šly prodat patnáctiletému klukovi.
Jak má umělec propagovat své jméno?
Na to bohužel nemám žádnou univerzální radu. Sleduji dění ve světě, hlavně na americkém trhu a přístup k umělcům tam. A viděl jsem neskutečné množství zajímavých spoluprací řadu let zpátky. K nám se tento trend dostal až s velkým zpožděním, zato teď mám pocit, že se s tím roztrhl pytel.
Jakým způsobem se prodává umění?
Umělecký svět je trh jako každý jiný. Ve světě to funguje tak, že umělce zajišťuje nějaký galerista, podnik s uměním nebo aukční dům. Modelů, jak prodávat umění, je mnoho a až tím posledním bývá, že se prodává umělec sám. Právě tato metoda se mi osobně osvědčila nejvíc, protože jsem zatím nenarazil na nikoho, kdo by to uměl lépe než já. Většina umělců se tím ale vůbec nechce zabývat. Není jim příjemné handrkovat se o peníze a jednat o slevách. Taky mě to nebaví, ale ve výsledku je to pro mě výhodnější.
Co by měl prodejce umění splňovat?
Pokud si prodejce účtuje padesát procent z hodnoty díla, měl by za to umělci poskytnout adekvátní protislužbu: PR podporu, vydávání publikací, zajištění zahraničních výstav, účast na veletrzích, obecně zvyšovat hodnotu jména umělce. To bohužel funguje jen výjimečně, stále se to učíme. Lidi si už konečně přiznali, že kapitalismus je reálný, ale ještě je tu česká nátura. Chtějí prodávat, ale nechtějí, aby to vypadalo, že prodávají. To je schizofrenní situace. V západním světě je systém prodeje léta funkční a není tak vekslácký. Nekvalitní prodej může v očích sběratelů devalvovat hodnotu umění.
Podle čeho se stanovuje cena díla?
Parametrů, které do cenotvorby vstupují, je celá řada, třeba umělcova historie. Pro určité sběratele jsou měřítkem prodejní výsledky, například na dřívějších aukcích. Ceny v jedné generaci umělců se většinou pohybují v podobných relacích za podobné formáty. Každý cítíme, kde je strop, nad který je dílo neprodejné. Někteří umělci používají koeficient velikosti díla.
Kterou cestu jste zvolil vy?
Vývoj mých cen je dlouhodobě vysledovatelný, meziroční nárůst se pohybuje mezi deseti a patnácti procenty. Jsem pořád v kategorii dostupných umělců. Vytvářím i printy, na které dosáhne i člověk s průměrným platem nebo student.
I ve svém umění zobrazujete značky. Podle čeho si vybíráte, které se na vašich obrazech ocitnou?
Značky zobrazuji náhodně. Obecně mě baví, když mají za sebou zajímavou a dlouhodobou historii.
Co říkáte na přeplnění českých ulic reklamními plochami?
Vizuální smog jako takový mě rozčiluje a myslím, že dlouhodobě poškozuje vkus veřejnosti. V New Yorku, kde ten smog je masivní, je to úplně jiná úroveň, tam může být i fascinující a inspirativní. U nás bohužel panuje těžký nevkus a nezdá se, že by se to lepšilo. Nejvíc trpí historické části měst. Vypadá to katastrofálně, hlavně v oblasti typografie. Uvítal bych nějakou vyhlášku, která by jasně říkala, co je přípustné a co už nikoliv.
Napadá vás nějaký úspěšný příklad velkoměsta, které přívalu vizuálního smogu dokázalo čelit?
Moc dobře pracuje s historickým centrem třeba italské hlavní město. V určitých částech Říma se všechno podřizuje jednotnému vizuálnímu stylu, všechno má stejnou barevnost. Takže Coca-Cola tam sice má své logo, ale v tomto případě nemusí být nutně červené.
Kdo by měl dát impulz ke kultivaci?
V historické části města by to mělo být na magistrátu. A „zespoda“, mezi veřejností, by to měla být práce lidí, kteří se zajímají o estetiku a měli by společnost dovychovávat.
Pasta Oner, výtvarník
Pasta Oner, občanským jménem Zdeněk Řanda, svou kariéru zahájil malováním graffiti. Dnes se prosazuje v tradičních výtvarných médiích, v malbě a v sochařském objektu. Velké pozornosti se těšila například nedávná krycí malba na zástěnách během stavebních prací v pražském metru (stanice Anděl a Můstek). Jeho dílo je ovlivněno pop artem. Častými náměty jeho tvorby jsou bohatství, sex, víra, svět luxusních značek a spotřební krásy. Sám s několika značkami spolupracuje.
Pasta Oner spolupracoval například se značkami Škoda Auto, Happy Socks a Heineken.
Ve svém volném umění Pasta Oner tvoří akryly na plátně. Tento s názvem Strawberries Love je z roku 2015.
