Zaráží mě, že se taková otázka vůbec otvírá. Je to jako řešit, jestli mít v prodejně potravin cenovky. Každopádně, pojďme se podívat na téma z pohledu čísel.
Před časem jsme provedli velký průzkum angažovanosti pracovníků v České republice. Věnoval se tomu, jaké finanční důsledky může mít angažovanost pracovníků. Jeden z výstupů je, že je u nás žalostně málo angažovaných zaměstnanců. Jen sedm procent jich je vysoce angažovaných, 73 procent se výslovně neangažuje.
Co to znamená ve financích?
Neangažovaný zaměstnanec se například v polovině případů chystá do roka opustit firmu, do tří let ji chce opustit 77 procent takových zaměstnanců.
Fluktuace je přitom nositelem velkých nákladů, pro firmy s řádově stovkami zaměstnanců jsou to miliony ročně. Neangažovaní zaměstnanci vykazují také téměř dvojnásobný rozdíl v nemocnosti oproti svým nadšeným kolegům.
Ještě horší je, pokud začneme řešit náklady ušlé příležitosti kvůli pasivitě a nezájmu. Tam jsou už částky až neslušně vysoké.
K čemu je, že máte skvěle nadesignovaný produkt, se skvělou cenou, vyřešenou logistikou a jedinečnou komunikací, ale s nespokojeným prodavačem nebo obchodníkem?
Zaměstnanec, jenž všechno bere jako rutinu, pro kterou „nežije“, prostě zákazníka nezlomí a vy ostrouháte.
Průzkum přitom jednoznačně ukazuje, že stěžejní pro zaměstnance je, aby věděli, co se ve firmě děje, kam směřuje, jaká je jejich role, a navíc musí být spokojeni s vedoucí rolí svého nadřízeného.
Pokud jim nic z toho neřeknete nebo jim to nedáte, budou si věci nutně domýšlet (často naprosto scestně) a rozhodně poklesne jejich nasazení.
Vám potom může klesnout zisk.
Možná ještě jedno zajímavé zjištění: míra angažovanosti výrazně roste s úrovní dokončeného vzdělání a s mírou odpovědnosti za vedení lidí. Dalo by se říct, že je to „samozapalovací“ nástroj aktivity a pozice, které ho nemají (tedy spíše nižší), potřebují ještě více podpory od nadřízeného, otevřenost a transparentnost komunikace, interakci a zapojení. Jinak čísla nebudou…
Autor je ředitelem Marketingového institutu.
