Známe to všichni. Nic není, jak bývávalo. Mladí lidé, ti si dnes vůbec ničeho neváží. A ani ten dabing, slavný český dabing, už není to, co býval dřív.
Ale teď vážně. Stížností na současnou kvalitu českého dabingu lze v poslední době slyšet mnoho.
Od diskusních fór webů, jako jsou Česko-slovenská filmová databáze nebo Dabingfórum, až po texty v mainstreamových médiích, které se odvolávají na tzv. dabingovou válku nebo prohlášení „kvalita českého, dabingu šla drasticky dolů“, jež letos v červenci deník Blesk vložil do úst šestadvacetileté dabérce Rozitě Erbanové, která „má na svém kontě na pět tisíc rolí“.
V jaké kondici je tedy v roce 2016 dabing, tradiční herecká disciplína, která se ovšem na uměleckých školách samostatně neučí? Dabéři ani nemají vlastní sdružení, pouze vlastní sekci při Herecké asociaci.
Ta ostatně na svých webových stránkách v části Historie dabingu cituje ze studie Sylvy Talpové Kapitoly o dabingu, kterou vydala v roce 2013 Janáčkova akademie múzických umění.
Dabuje se od roku 1930
Zmiňuje to, že prvním česky „nadabovaným“ filmem u nás vůbec byl zahraniční přírodopisný film Na lovu tygrů v Indii v roce 1930. Prvním dabovaným hraným filmem se stal o tři roky později americký snímek Na stopě. V témže roce bylo zprovozněno AB Barrandov, studio filmového dabingu, které funguje dodnes.
Ve Studiu pro úpravu zahraničních filmů, které bylo později začleněno pod Filmové studio Barrandov, se po roce 1949 a se začátkem pravidelného dabování zrodila „zlatá éra českého dabingu“.
Na přelomu 50. a 60. let se na něm totiž podíleli nejen „špičkoví překladatelé, úpravci a režiséři“, ale „oproti jiným evropským zemím, kde výhradně dabovali herci na dabing specializovaní, u nás dabovali špičkoví divadelní herci“.
To byl podle Talpové jeden z důvodů, proč si v Československu dabing získal takovou oblibu. V letech 1977 až 1988 pak existovala v Československu i čtyři televizní dabingová studia – v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích.
„V první polovině 80. let se začaly objevovat i první videopřehrávače u lidí mimo filmový průmysl. Kvůli cenzuře si lidé západní filmy vozili od příbuzných ze zahraničí. Jazykově zdatní nadšenci pak filmy doma na koleně překládali a rovnou namlouvali nadšenci, mezi nimi Ondřej Neff či Ondřej Hejma,“ píše Talpová s tím, že úplně první takový domácí „pokrývací dabing“ pro své kamarády prý natočila ve druhé polovině 70. let Dana Hábová.
Po roce 1990 došlo k obrovskému boomu různě kvalitních soukromých dabingových studií a při obrovské poptávce, přílivu západních filmů a nedostatku času vznikalo i v těchto studiích mnoho těchto pokrývacích rychlodabingů, kdy repliky všech postav čte monotónním hlasem jediný dabér. Ke konci tohoto rychlodabingu prý přispěla TV Nova, poslední vymizely v roce 1994.
Zachraňte český dabing
„V žádné jiné zemi nekladou tvůrci (i diváci) na dabing tak vysoké nároky – a to po stránce jak vnějšího, tak vnitřního synchronu. Tato situace zatím stále ještě zčásti trvá. A je potřeba, aby se dabingoví tvůrci pokusili zvrátit současný nepříznivý stav a neúnavně pracovali na zlepšení podmínek pro výrobu kvalitního dabingu,“ napsala Sylva Talpová ve své analýze.
Tím nepříznivým stavem měla patrně na mysli stále větší nároky na rychlost provedení dabingu a zároveň tlak na snižování nákladů. To loni Českému rozhlasu potvrdil i Petr Sitár, majitel jednoho z nejdéle fungujících soukromých dabingových studií LS Productions.
„S počátkem ekonomické krize v roce 2008 nahradila americká studia, na kterých jsou české dabingové společnosti závislé, své kreativní týmy ekonomickými týmy,“ řekl pro rozhlas s tím, že tyto týmy tlačily na snížení nákladů a nahrazení kvality kvantitou.
Téměř dvě stovky dabérů – včetně těch nejznámějších a nejžádanějších – se při absenci odborů rozhodlo požádat o pomoc personální agenturu, která jim měla vyjednat lepší pracovní podmínky, především přechod od placení dle času k honorování dle počtu replik, které je podle nich nejen férovější, ale také nemá negativní vliv na kvalitu odvedené práce.
K tomu došlo v roce 2014. A vzhledem k tomu, že naprostá většina významných dabingových studií herce, kteří podepsali smlouvu s agenturou Manpower, zařadila na černou listinu – to znamená, že jim přestala nabízet práci -, na které jsou dodnes, začalo se tomu říkat „dabingová válka“. A ta zatím skončila prohrou herců.
„Je to nešťastný jev. Doufám, že se většina těch ‚hlasů‘ zase vrátí,“ říká k tomu dnes Petr Sitár, který je jedním z mála šéfů dabingových studií, kteří se k této patové situaci vůbec chtějí vyjadřovat.
Byli jsme na špičce světa
Správnost legendy o tradiční kvalitě českého dabingu potvrzuje i mediální analytik České televize Milan Kruml.
„V 60. a 70. letech patřil český filmový dabing skutečně mezi světovou špičku, což mělo několik důvodů. Prvním byla zkušenost a kvalita dabingových režisérů, kteří se na tuto tvorbu specializovali dlouhodobě, druhým pak účast herecké špičky – to bylo možné i proto, že dabing byl lépe placen než dnes, do distribuce se dostávalo mnohem méně cizojazyčných filmů, než je tomu nyní, a nebyl takový tlak na rychlost dokončení dabingu. Také se více než dnes držela zásada, že stejný herec namlouvá stejného herce,“ vysvětluje Kruml.
Současné stížnosti na kvalitu dabingu jsou podle něj částečně oprávněné. „Stačí se podívat na kvalitu zahraniční produkce vysílané mimo hlavní vysílací časy na žánrových stanicích. Ani kvalita překladu není na odpovídající úrovni,“ říká Kruml.
Situaci podle něj skutečně ovlivňuje víc než dva roky trvající dabingová válka, ale i to, že „menší dabingová studia jsou zavalena hodinami a hodinami dabingu pro placené kanály“, protože „dnes už v podstatě nenajdete placené dokumentární a lifestylové kanály bez české lokalizace, neboť diváci nechtějí na placených kanálech sledovat otitulkované programy“.
Nic se nemění, jen se to zrychlilo
Jen částečně s ním souhlasí Alex Ruzek, ředitelka sekce programu televizní skupiny Nova. Ta je přesvědčena, že dabing v Česku dlouhodobě dělají profesionálové a na jeho kvalitě se nic zásadního nezměnilo. „Dnes nám výrobní technologie navíc umožňují dělat ho výrazně rychleji než dříve,“ říká Ruzek s tím, že „je vlastně obdivuhodné, že tak velké množství dabingů zahraničních pořadů na našem trhu se vyrábí na tak vysoké úrovni“.
Ruzek zdůrazňuje, že většinový český divák prostě preferuje dabing. „Existuje dokonce řada filmů nebo zahraničních herců, které český dabing ještě vylepšil, například filmy s Louisem de Funesem a podobně,“ myslí si šéfka programu Novy.
Nova tak chce i do budoucna divákům nabízet zahraniční pořady dabované, nicméně pokud by z jejich strany vznikla poptávka po originálním znění s titulky, uvažovala by o tom, kdyby technologie a finanční situace umožnily „vysílat víc zvukových stop do éteru“.
Televizní divák prostě chce dabing
Údajný zájem zejména mladších diváků o zahraniční pořady v původním znění s titulky se ovšem před pár lety pokusila ukojit konkurenční FTV Prima, když na svůj kanál Prima Cool nasadila do vysílání několik stěžejních seriálů – jako jsou Teorie velkého třesku, Jak jsem poznal vaši matku nebo Živí mrtví – vždy ve dvou verzích: dabované a originální s titulky.
„Bohužel už od počátku měla titulkovaná verze minimální sledovanost, zatímco dabovaná měla stabilní, nebo i stoupající sledovanost. Po několika takto dvojmo vysílaných řadách zmíněných seriálů jsme proto ponechali jen dabované verze, tak jak požaduje většina našich diváků,“ vysvětluje vedoucí oddělení dabingu a archivu Primy Jaroslav Richtr.
Duál by to mohl změnit. Kdo ho chce?
Nejpestřejší nabídku tak má z tohoto pohledu veřejnoprávní Česká televize, která vysílá zahraniční pořady dabované, v původním znění – tady jde zejména o slovenštinu -, s titulky, simultánně tlumočené či s duální zvukovou stopou.
„Právě poslední zmíněnou variantu vnímáme jako perspektivní cestu, jelikož umožňuje divákům zvolit si, zda chtějí pořad sledovat v originálním znění v cizím jazyce s českými titulky, nebo s dabingem. Počet pořadů odvysílaných v duálním režimu stoupá v posledních čtyřech letech zhruba o 300 hodin ročně,“ říká televizní mluvčí Alžběta Plívová s tím, že tuto cestu mohou ovšem v současnosti využít pouze příjemci satelitního a kabelového vysílání. Celkem loni ČT odvysílala v původním znění – tedy s titulky nebo s duálním zvukem – 30 procent zahraničních pořadů.
Skupina Nova zase používá různé typy dabingů. Buď úplný synchronní – pro filmy a seriály -, nebo takzvaný pokrývací dabing, který se používá zejména u dokumentů, reality show apod.
„České titulky jsme použili jen u několika filmů, kde nám distributor nemohl dodat mezinárodní zvukové pásy, které jsou nutné pro výrobu synchronního dabingu, nebo si autor nepřál, aby jeho dílo bylo dabováno. Náš většinový divák upřednostňuje výhradně dabované pořady,“ připomíná znovu význam dabingu v televizi Alex Ruzek.
Podle Jaroslava Richtera navíc dokumenty nejsou ve valné většině případů výrobci vůbec připraveny pro klasický synchronní dabing, chybí samostatné stopy pro hudbu a ruchy a jedinou technicky proveditelnou možností je použití voiceoveru.
Kino je někde úplně jinde
Petr Sitár, jehož studio LS Productions se věnuje zejména dabingu pro kina, upozorňuje na „zásadní“ rozdíl mezi dabingem pro televizi a kina. „Dabing pro kina se připravuje s velkým předstihem, probíhají složité castingy, velmi rozsáhlá komunikace ohledně překladu, zpracování tématu atd. Když konečně dojde k natáčení, je velmi precizní a pod neustálou kontrolou supervizorů. Nesrovnatelně větší množství času se věnuje editaci a hlavně mixu,“ říká Sitár s tím, že podíl dabovaných filmů do kinové distribuce určitě roste.
S tím tak úplně nesouhlasí ředitel kino a digitální distribuce společnosti Bontonfilm Ondřej Kulhánek. Potvrzuje, že rozdíl mezi dabingem pro TV a kino je ohromný. „Dabing je běžný u animovaných, rodinných filmů, většiny blockbusterů hollywoodské produkce uváděných do kin, počet filmů s dabingem pro kina ovšem neroste,“ říká Kulhánek.
My? My máme taky raději originál
Pavel Novák, marketingový manažer distribuční společnosti CinemArt, upozorňuje, že drtivou většinu snímků, které jeho firma uvádí do kin s dabingem, paralelně vydává i v originální verzi s českými titulky.
„Dabujeme také komedie ‚přetížené‘ dialogy, které by se daly jen těžko převést do titulků,“ říká Novák s tím, že návštěvnost titulů, které uvádí s dabingem, je vyšší než u těch pouze titulkovaných. To prý ale souvisí spíš s „povahou daného filmu“.
Všichni tři – ostatně jako většina lidí z branže, se kterým MAM na téma dabingu mluvil – paradoxně přiznávají, že u většiny filmů dávají přednost původnímu znění s titulky.
„Hrané filmy preferuju v původním znění, animované jsou dobrou příležitostí užít si výkony českých herců a dabingových týmů. Krédo naší práce je věrnost originálu. Každý, kdo tvrdí, že dělá dabing ‚lepší než originál‘, by měl změnit profesi,“ uzavírá bývalý zvukař Petr Sitár, který je majitelem jednoho z nejzavedenějších dabingových studií.
Divákovi nabídneme originální zvuk tam, kde ho bude chtít. Ale chce ho vůbec? Zleva Ondřej Kulhánek z Bontonfilmu, Alex Ruzek z Novy a Milan Kruml z ČT.
Foto: Archiv
