„Nejpřekvapivější byla míra nepřesností v médiích,“ říká rozená Britka a projektová manažerka Evropského centra pro svobodu tisku a médií. „Neupírám médiím právo komentovat, nesmí ale zkreslovat pravdu,“ říká Whyattová, která jako nejproblematičtější vidí v tomhle ohledu tisk.
Noviny totiž v Británii nepodléhají tak silné regulaci jako rozhlas a televize. Svůj podíl na zkreslování informací v nich mají podle Whyattové i jejich vlastníci s politickými cíli.
Problém i v reklamě
Jak přesně situace vypadá, se centrum pokusí zjistit během své připravované cesty na britské ostrovy. Během ní chce prozkoumat situaci, podpořit tamní novináře a mluvit o seberegulaci, která by podobné chování do budoucna mohla alespoň ztížit.
Pro teprve rok existující organizaci bude brexit v médiích jednou z prvních velkých zkoušek její práce. Způsob, jakým britská média pokrývala referendum, byl už ale kritizovaný i v respektovaných globálních titulech jako New York Times nebo Foreign Policy.
Problém pravdivosti uváděných informací se však netýká jenom médií, ale taky reklamy. Ve dnech těsně po referendu, kdy se jeden z lídrů odchodu Británie z EU Nigel Farage v televizním vysílání přiznal k „omylům“ ve sděleních své kampaně, britský úřad pro reklamní standardy obdržel téměř čtyři stovky stížností na nepřesnou, zavádějící a diskriminační reklamu.
Úřad se jimi ale nemůže zabývat, jelikož je politická reklama vyňatá z britského reklamního kodexu a jeho pravidla se na ni nevztahují. To by se v budoucnu mohlo změnit – v čase psaní tohoto textu měla internetová petice, která by zakázala politické reklamě vědomě klamat, 72 tisíc podpisů. Pokud jich shromáždí 100 tisíc, parlament zváží její projednání.
