Roman Strejček má jako předseda představenstva OSA poměrně zřetelný názor na internetové pirátství. „Je to velké téma. Vezměte si, že někdo investuje svůj talent, čas, energii i finanční prostředky do své tvorby, která se ještě před uvedením na trh objevuje zdarma na internetu a to mu výrazně snižuje šanci svou tvorbu zpeněžit,“ říká.
Máte představu, o kolik peněz dnes český trh s audioviziuální tvorbou vinou pirátství přichází?
Bohužel to nelze přesně odhadnout, neboť relevantní data mají pouze ta úložiště, na kterých se autorsky chráněný obsah objevuje. Nedokážeme ani odhadnout strukturu těch lidí, kteří se na nahrávání souborů podílejí. Zkusím alespoň nastínit typologii lidí, kteří tak činí. Působí tam občané, kteří na tom nejsou ideálně ekonomicky, pak se na tom podílí lidé, kteří z principu rádi obchází zákony, a další skupina zase stahuje terabajty dat, ze kterých si sepisují seznamy a třeba filmy tak distribuují mezi své známé. A v neposlední řadě obsah nahrává i skupina lidí, která vlastně ani neví o tom, že porušuje zákon.
Soudní spory jsou u nás obecně vedeny právě proti fyzickým osobám, které někam nahrávaly obsah. Je to správně?
Nejsem v žádném případě zastáncem honu na čarodějnice. Na druhou stranu pokud tak činí člověk dlouhodobě a v masovém měřítku, měl by za svou činnost nést zodpovědnost. Je ale důležité, aby se vyvážil poměr odpovědnosti provozovatelů serverů, které umožňují nelegální sdílení, a aby se jasně definovala jejich odpovědnost. Aktuálně na toto téma probíhají žhavé debaty na půdě Evropské komise i Evropského parlamentu.
Už dnes ovšem většina úložišť nabízí možnost nahlašování obsahu, který porušuje autorská práva. Využíváte toho?
Spolupráce s nimi je limitovaná a její úroveň se liší u každé služby. Ale hlavní problém není v tom, že by naše úložiště stížnosti ignorovala. Ve chvíli, kdy nahlášený obsah takový server smaže, člověk, který jej nahrál, dostává e-mailem informaci, že se tak stalo. Následně soubor nahrává znovu a je to trochu začarovaný kruh. Provozovatel úložiště se hájí nicméně, že tím splní svou zákonnou povinnost.
Není problém v tom, že na internetu dlouhodobě neexistovala legální alternativa, jak se dostat k hudbě či filmům? Nezaspal trh dobu a neumožnil svou pasivitou rozšíření pirátského obsahu?
Hudební trh zaspal a trh s filmovým obsahem spí dost možná ještě dodnes. Vydavatelé se drželi svého starého byznysového modelu až do poslední chvíle, zatímco se paralelně mladá generace učila úplně jiným návykům, jak konzumovat obsah.
Váš spolek se zabývá výběrem licenčních poplatků. Funguje spolupráce právě s těmito novými službami na vyžádání, jako jsou Apple Music, Deezer nebo Spotify?
Spolupráce je za nás naprosto korektní a smysluplná. Se všemi máme licenční smlouvy. Otázka je, do jaké míry je zajímavý jejich obchodní model pro samotné interprety. Vydavatelé si do těchto služeb umístí celé své portfolio interpretů a drží si svůj podíl na trhu. Nicméně zisky konkrétních kapel se pak pohybují jednorázově v haléřích, maximálně korunách. Když se během zlaté éry prodávala jednotlivá CD zhruba za 600 korun, tvrdilo se, že je OSA darebák. Nicméně autorská odměna se nepočítala z koncové ceny, ale z první prodejní ceny hudebního nosiče, která byla zhruba 200 korun. Všichni autoři z této ceny dostávali zhruba devět procent, což je nějakých 18 korun. A vezměte si, že o tuto částku se následně dělilo třeba dvacet autorů, kteří spolupracovali na konkrétní desce. Dnes máte předplatitele, kteří za službu na vyžádání platí zhruba 200 korun měsíčně, přehrají si třeba 300 skladeb od několika stovek autorů. A ti všichni se pak musí podělit o těch 18 korun od předplatitelů. Pozitivní hledisko je v tom, že se rozšiřuje nabídka a na trh se dostává víc umělců, na druhou stranu pro tradiční, zavedené autory to znamená významný pokles výtěžnosti jejich tvorby.
Neproměnil koncept předplatného celý princip byznysu? Není dnes hudba spíše formou propagace a pozvánkou na koncerty?
K tomuto modelu autory donutila pirátství. Nasnadě je otázka, jak zobchodovat talent i hudební produkci. Kdo natočí debut, má obrovský problém prosadit se v tradičních médiích. Rádia moc nepřijímají novou tvorbu, do toho v jejich éteru vévodí angloamerický repertoár. A to se týká i zavedených jmen. To, že svou tvorbu kapely automaticky dávají na internet, aby lákaly na koncerty, je důsledek frustrující skutečnosti.
Jak si v ochraně autorských práv stojí Česká republika? Evžen Chlanda z AMC Networks nedávno na konferenci Digimedia prohlásil, že jsme na stejné úrovni jako Čína a premiéry jejich seriálů míří rovnou na Ulož.to.
Nesrovnával bych se zrovna s Čínou. Na druhou stranu to obcházení autorského zákona souvisí s vyzrálostí společnosti. Když přijedete do Skandinávie nebo do Ameriky, máte pocit, že se zákony respektují takříkajíc automaticky a přirozeně. U nás je to uvažování nastaveno poněkud jinak. Češi mají v DNA „švejkování“ a často hledají způsoby, jak se legislativě vyhýbat. Má to historické kořeny. První republika měla řadu nedostatků, nicméně pak přišlo čtyřicetileté období totality. V něm se nerespektovalo standardní vlastnické právo, natož právo duševní, k tomu byli umělci takřka nežádoucí element. A to bohužel stále rezonuje ve společnosti. Nicméně přichází mladá generace a společnost se mění.
Ve společnosti v pozitivním duchu příliš nerezonuje ani jméno vaší organizace.
Všechno je otázkou komunikace. Otevřeně přiznávám, že OSA zejména v devadesátých letech zaspala dobu v oblasti vlastního PR. Řada lidí nevěděla, že vznikla už v roce 1919 a u jejího zrodu byl mimo jiné Karel Hašler. Vnímali nás hlavně jako jakýsi normalizační relikt. A v neposlední řadě jsme ani tehdy nedokázali vysvětlit našim klientům, že jsme v první řadě jejich organizace. OSA řídí sami autoři prostřednictvím valného shromáždění a dozorčí rady, která je mým přímým nadřízeným. Každá stokoruna, kterou zinkasujeme, je honorář konkrétního autora a podle toho s ní nakládáme. Máme část rozpočtu určeného na podporu studiových nahrávek, společně s Institutem moderní hudby pořádáme semináře pro autorské kapely se zahraničními producenty. Dnes evidujeme devět tisíc zastupovaných, když jsem před deseti lety v OSA začínal, bylo jich o čtyři tisíce méně. Jen během loňského roku se nám přihlásilo 340 zájemců o to, abychom je zastupovali. To svědčí o tom, že se jejich důvěra v OSA posiluje.
Před dvěma lety ale váš projekt (s Českou národní skupinou Mezinárodní federace hudebního průmyslu) „Buď toho součástí“ vzbudil na sociálních sítích spíše posměch. Ewa Farna či Ben Cristovao si v něm stěžovali na ilegální stahování a dočkali se i parodického videa. Jak jej hodnotíte?
Sklidilo spoustu kritiky, ale bylo primárně určené pro žáky druhého stupně základních škol. Následovala roadshow, na které dětem vysvětloval právě Ben Cristovao, kolik práce stojí za jeho deskami. A to mělo u dětí velký úspěch.
Roman Strejček
Vystudovaný ekonom pracuje v Ochranném svazu autorském od srpna 2006. O rok později se stal předsedou představenstva, kterým je dodnes. Předtím působil ve švédské společnosti Plus Licens, která pro střední a východní Evropu a Skandinávii zastupovala televizní a filmové produkty, například od společností Warner Bros., Lucasfilm, Universal, nebo sportovní značky jako NHL, NBA či National Geographic. Roman Strejček nejčastěji během rozhovoru používá slovo „edukovat“. OSA se podle něho snaží vzdělávat hudebníky i děti na základních školách. O tom, že vydavatelé i producenti podcenili vývoj na internetu, nemá iluze. „Uznávám, že trh s hudebními nosiči zaspal dobu a trh s těmi filmovými dost možná spí dodnes.“ Ve svém volném čase rád hraje tenis a fotbal. S oblibou se věnuje i grafice, kreslení a fotografování.
