Na jaký článek webu ProPublica jste nejpyšnější?
Jesse: Jsem hrdý na článek jednoho kolegy, který zjistil, že po hurikánu Catrina v New Orleansu policisté vraždili obyvatele města a kryli to. Stříleli lidi zezadu do hlavy a nakládali mrtvoly do aut, která shazovali ze strání a zapalovali je, aby zničili důkazy. Kolega strávil hodně času obcházením lidí a přesvědčoval je, aby se mu svěřili. Určitě si představíte, jak vyděšení ti lidé byli. Nechtěli mluvit, protože policie je měla chránit a místo toho pro ně byla hrozbou. Ironií osudu článek nezískal žádnou z velkých novinářských cen, jako třeba Pulitzera, a to kvůli termínu vydání, protože jeden příběh vyšel v jednom roce a další v jiném.
Charles: Je těžké vybrat jenom jeden. Teď se hodně věnujeme odškodněním za pracovní úrazy. Zaměstnavatelé po celé zemi podváděli dělníky. Je kolem toho spousta lží, byl to celý systém, který připravoval dělníky o kompenzace, na něž měli nárok. Přitom to, jaké odškodnění dostanete, významně ovlivní kvalitu vašeho života. V seriálu článků budeme pokračovat ještě po celý zbytek roku.
Má svoboda tisku nějaké hranice? Co ji limituje?
Charles: Naší hranicí je naše odpovědnost. Je věcí osobní cti, aby článek, který se chystáme vydat, byl v pořádku. Nechceme se dostat do situace, kdy ohrozíme životy občanů, natož národní bezpečnost. ProPublica třeba patří mezi redakce, které mají přístup k dokumentům Edwarda Snowdena a využili jsme je pro některé články. Snažili jsme se ale zajistit, abychom neohrozili konkrétní lidi. Z druhé strany je tu hranice v podobě Obamovy vlády, která není zrovna transparentní. Navzdory tomu, že se zavázala k otevřenosti, tak to nedodržuje. Takže novináři musí hledat jiné zdroje informací.
Jesse: A pak je tu ještě faktor autocenzury v médiích. Některá témata nejsou brána jako dost důležitá, tak se jim nevěnují. Snažíme se tyhle bariéry prolomit a popisovat případy zneužívání moci, diskriminace, toho, co je v americké společnosti špatně a v čem by se mohla zlepšit.
Je v pořádku vydávat články založené na dokumentech z WikiLeaks? Dá se vůbec ověřit, že to, co se tam objevilo, není podvrh?
Charles: Nikdy jsme nevydali článek, který by spoléhal výhradně na dokumenty Edwarda Snowdena nebo WikiLeaks. Vždycky jsme hodně času věnovali ověřování pravosti a dohledávání dalších souvislostí. Dokumenty samy o sobě nic neříkají, jsou to prostě dokumenty: nevíte, za jakých okolností vznikly, proč a jestli na ně nenavazuje ještě několik dalších materiálů, nebo naopak nevznikly ještě nějaké před nimi, což by mohlo změnit celkový obrázek. Proto je hodně výjimečné, vlastně skoro vyloučené, že byste našli článek ProPubliky, který by vznikl jenom na základě toho, že se objevil nějaký papír.
Jesse: Bojíme se, že bychom vydali podvržený dokument nebo e-mail. Chceme pochopit souvislosti, oslovit aktéry. Lidi kolem WikiLeaks a Snowdena jsou naštvaní na vládu a viní ji z utajování informací, lhaní, skrývání údajů, manipulace zpráv. Jistě, vlády lžou a ano, vlády utajují informace. Ale to novináře nezbavuje jeho povinností, nemůžete rezignovat na odpovědnost. Dáme tedy i vládě příležitost k vyjádření. Odpověď posoudíme a někdy vezmeme v úvahu něco, co bychom jinak třeba opomněli.
Internet usnadnil úniky všeho druhu a novináři dostávají citlivé dokumenty v podstatě na stůl. Co by v takových případech měl odpovědný novinář dělat?
Charles: Má to právní a etické souvislosti. Nesmíme krást dokumenty ani nemůžeme nikoho požádat, aby je ukradl, ale pokud nám někdo ukradené materiály předá, tak je smíme vydat, aniž bychom čelili právním následkům. Eticky už je to o dost komplikovanější. Základní otázka je: existuje širší veřejný zájem na jejich zveřejnění? Pokud jde o důkaz o milostném poměru nějakého politika, není to naše věc. Ale když ten dokument prokazuje, že vláda lže veřejnosti nebo je zapojena do nějakých nekalostí, tak ho vydáme.
Nejsou někdy média silnější než spravedlnost?
Jesse: Síla novinářů není zas tak velká, a to nejenom ve Státech, ale celosvětově. Soudy v USA odvádějí při ochraně novinářů stále horší práci. Redaktoři mohli vždycky chránit své zdroje, to je základ novinařiny. Ale toto právo soudy ve Státech pomalu rozrušují. To je velmi nebezpečný vývoj. Pořád jsme na tom však ještě dobře třeba ve srovnání s Velkou Británií. Tam můžete zabránit vydání článku, pokud prohlásíte, že narušuje něčí soukromí nebo je pomlouvačný. To je hodně silný nástroj proti žurnalistům a proti veřejnosti. Nejsem moc obeznámený se zákony ve zbytku Evropy, ale myslím, že jsou z tohoto pohledu méně kvalitní než v USA.
Charles: Mělo by být samozřejmé novináře chránit, ne je vystavovat trestnímu stíhání. Ten vývoj je děsivý. Nejenom že je nutí, aby svědčili proti svým zdrojům, ale snaží se zakročit i přímo proti lidem, kteří novinářům poskytují informace, a potrestat je. Obamova vláda stíhá za únik informací víc lidí než všechny předchozí vlády dohromady. Má to odradit lidi od mluvení s novináři. Nejdou přímo po médiích, ale po jejich zdrojích.
Jesse: Technologie fungují oběma směry. Úniky informací jsou snazší, což pomáhá novinářům i veřejnosti. Ale na druhou stranu umožňují vystopovat lidi, sledovat je v kancelářích, monitorovat jejich pohyb, číst jejich e-maily, poslouchat jejich telefonáty. Úřady i firmy nutí lidi podepisovat doložky o mlčenlivosti, v nichž stojí, že zaměstnanec nedostane důchodové pojištění, pokud o svém zaměstnavateli řekne cokoliv závadného, dokonce i potom, co dávno z firmy odešel. Je to takový souboj technologií. A vlády a firmy ho svým způsobem vyhrávají.
Takže je Obamova vláda ve vztahu k novinářům horší než třeba ta Bushova?
Charles: Přístup vlády je dvoukolejný. Na jednu stranu sdílí víc dat než kdokoliv jiný před ní, díky čemuž mohla také ProPublica otevřít některá témata a veřejnost se dozvídá věci, ke kterým dřív neměla přístup. Na druhou stranu, ať jde o odpovědi podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebo reakce na otázky novinářů, je každá vláda horší než ta předchozí. Vláda přejala taktiku soukromého sektoru, který vás nenechá mluvit s konkrétními lidmi, musíte se obrátit na mluvčího a pošlou vám odpovědi e-mailem. Obamově vládě se tenhle přístup zalíbil. Bushova vláda byla kritizována za to, že je pro novináře špatně dosažitelná. Ve srovnání s Obamovou je ještě zlatá, což bychom si v té době vůbec nedokázali představit.
Jesse: Každá nová vláda má k dispozici víc nástrojů k vystopování úniků informací a jsou v tom horší a horší. Jejich přirozený přístup je tajit informace, protože jsou u moci a tu moc chtějí rozšířit. Nezáleží na tom, jestli jsou pravicoví, levicoví, republikáni nebo demokrati. V tomhle jsou stejní: mají moc a technologie, které jim umožňují udržet víc a víc tajemství.
Jesse Eisinger a Charles Ornstein, novináři, držitelé Pulitzerovy ceny
Pracují pro neziskový investigativní web ProPublica (www.propublica.org) se sídlem v New Yorku, jehož chod financují skoro výhradně dary od veřejnosti a nadací. Jeho články přebírají i další média. Eisinger má Pulitzerovu cenu za články o tom, jak bankéři z Wall Streetu zhoršili finanční krizi. Ornstein cenu získal ještě v LA Times za články o hrozivých podmínkách v nemocnici King/Drew. Minulý týden oba na pozvání Bakala Foundation navštívili Prahu.
