Snad historicky nejúspěšnější konferenci PR Klubu si nenechaly minulý čtvrtek ujít na čtyři desítky návštěvníků z řad médií, státní správy i komunikačních agentur. I podle plného sálu během prezentace Miroslava Šloufa se lze domnívat, že právě on byl největším tahákem.
To potvrdily i výstupy médií – snad všechna bez výjimky informovala pouze o Šloufovi, jehož prezentace i následná diskuse s publikem ovšem ostře kontrastovaly s vystoupeními o generaci mladších politických marketérů.
Zatímco Šlouf je prototypem člověka, který pracoval celý život pro jeden politický směr, nastupující profesionálové ukazovali, že jsou připraveni pracovat pro v podstatě jakýkoli subjekt, který je bude chtít najmout.
Trefně vystoupení nepochybně protřelého Šloufa shrnul Adam Dušek z Nobord: „Čekali jsme Tondu Blaníka, ale před publikem stál spíš kouzelný dědeček.“
O to víc však svým vystoupením vynikl Pavel Šíma z Institutu politického marketingu, který se před publikem objevil hned dvakrát. S vlastní prezentací čtyř strategií, jak vyhrát lokální volby, v níž kromě několika úspěšných politických kampaní z regionů zaznělo i hodnocení českého politického marketingu, který je „na tristní úrovni a velmi zanedbaný“.
Možná ještě víc zaujala účastníky konference úvodní prezentace konzultantky Alžběty Králové, která se kvůli nemoci zapojila prostřednictvím Skypu pouze do závěrečné diskuse. Její přednášky se tak ujal také Pavel Šíma. A velmi dobře. Prezentaci „Politická kampaň v USA: Sedm věcí, které v ČR (zatím) nenajdete“ prokládal osobními zkušenostmi ze stáže v San Francisku, kde se podílel na kampani Tonyho Halla, kandidáta na starostu. Podobnou zkušenost získala i Králová, která se coby stážistka aktivně účastnila kampaně amerického kongresmana Michaela Grimma v roce 2012.
Klíč? Dobrovolníci a databáze
Snad žádného z účastníků nepřekvapilo, že i v USA, kolébce profesionálních politických kampaní, vyhrává v komunikaci příběh a emoce. Překvapením však může být samotný průběh předvolebních kampaní u nás a v USA, a to s ohledem na kulturní odlišnosti obou národů.
Čeští politici by totiž jen těžko hledali pro své předvolební kampaně dobrovolníky, kteří ve volném čase a zadarmo pomáhají s aktivizací a přesvědčováním voličů tak, jak to nadšeně dělají mnozí Američané. Podle Šímy je to dáno zejména tím, že lidé v USA politikům věří, zatímco Češi jsou nejen ostýchaví, ale politiky ani nerespektují. I proto si čeští političtí kandidáti najímají nejčastěji placené brigádníky z řad studentů.
Poutavě Šíma popsal i roli tzv. trackers – lidí, jejichž úkolem je neustále monitorovat činnost protikandidátů, donášet strategické informace a ideálně zajistit jakýkoliv materiál použitelný v případné negativní protikampani. Není jim cizí žádné narušování soukromí. V českých volebních týmech se objevují spíš „volavky“ nasazené do týmu protikandidáta, jejichž úkolem je „pouhé“ vynášení informací.
Co v tuzemsku zcela chybí, jsou kvalitní databáze voličů. „Naopak v USA představují voličské databáze bohatý zdroj informací, které umožňují zacílení na milimetr a barvu auta, říká Šíma.
Nepostradatelný je osobní kontakt s potenciálními voliči. Ten samozřejmě probíhá i v rámci českých kampaní na mnoha setkáních s kandidáty. V USA však jdou dál a osobního kontaktu s voliči se aktivně účastní i dobrovolníci, kteří je navštěvují přímo v jejich domovech. Díky detailním a velmi konkrétním informacím z voličských databází vědí, s jakým typem voliče mluví, a rozhovor probíhá podle přesného scénáře. Dokážete si tohle představit u nás? Ostatně, podle Šímy ani „český volič není na něco takového ještě připraven“.
Uvidíme, zda vůbec někdy bude. Do té doby se však mohou experti na politický marketing a PR dále vzdělávat a inspirovat v zahraničí, kde jsou v některých věcech hodně napřed. Abychom však nebyli jen negativní, je třeba připomenout, že někdy se druzí učí i od nás. Věděli jste, že to byli pánové z české agentury Kii, kteří přivedli Zdeňka Škromacha k fenoménu selfie?
Lidé přišli hlavně na Šloufa. Dostali ale prý spíš „pohádkového dědečka“. Budoucnost zjevně patří mladým „profíkům“.
