S výjimkou dvou let je od roku 2002 Finsko každý rok na úplném vrcholu žebříčku svobody médií Press Freedom Index, který vytváří organizace Reporters Without Borders. Jinak tomu není ani letos. S takhle uvolněnýma rukama mohou finská média směrovat svou energii jinam – třeba do vypořádání se s problémem výběru koncesionářských poplatků. Už dva roky se zde experimentuje s daní za veřejnoprávní média pro všechny. Na to, jak to všechno funguje, se M&M zeptal finské velvyslankyně v Česku Heleny Tuuriové.
Finsko se už několik let drží na první příčce celosvětového žebříčku svobody médií – jak to děláte?
Pro to existuje několik důvodů. Ten první je, že je to velice bezpečné místo pro život – i pro novináře. Politicky a ekonomicky je to velice stabilní země, korupce je velice nízká. Zároveň je lehké se ke komukoliv dostat – ke státním úředníkům, politikům nebo byznysmenům -, a novinářům se tak lépe pracuje. Druhým důvodem je silná ochrana novinářských zdrojů ustanovená v právu a je to vysoce ceněný princip. A není to jenom legislativa, ale i samoregulace médií. Existuje Rada pro masová média, složená z představitelů médií, která zkoumá profesní praktiky a svobody. Nevychází ze zákona, ale je to velmi starý a velmi respektovaný orgán.
Co přesně tahle rada dělá?
Veřejně oznamuje, pokud v některých novinách nebo třeba televizi dojde k pochybení a porušení novinářských zásad. Funguje to jako vzájemný tlak a média si sama navzájem říkají, co by dělat neměla.
Pomáhá svoboda obchodnímu prostředí?
Samozřejmě to pomáhá – svobodný tisk kontroluje politiky a je garancí transparentnosti a otevřenosti. Díky tomu víme, jestli se nedějí věci v pozadí.
V poslední době se v Česku často mluví o konfliktu zájmů Andreje Babiše, který jako politik vlastní i významná média. Může k tomuhle dojít ve Finsku nebo máte nějakou pojistku?
Všichni ministři jsou povinní nahlásit svůj majek, práci a různá propojení. Zároveň nesmí spolu s prací ministra vykonávat jinou. Oficiálně vlastnit média však zakázáno není – jeden z našich ministrů zahraničí vlastnil v třicátých letech Helsingin Sanomat. Nejdůležitější je v tomhle směru zřejmě naše ústava, která říká, že musíte být známý jako poctivý finský občan. (Pozn. redakce: Juha Sipilä, vítěz finských voleb, o kterém se v Česku mluvilo jako o „finském Babišovi“, v oblasti médií nikdy nepodnikal. Zároveň se svých podnikatelských aktivit už před několika lety vzdal.)
Pro svobodu médií je důležitá i finanční nezávislost – 70 procent Finů nad 10 let prý každé ráno čte tištěné noviny. To je v době globální krize tisku vcelku rarita – jak to vlastně vypadá?
Většina lidí má noviny předplacené a chodí jim domů mezi čtvrtou a šestou ráno. Takže je máte čerstvé, když ráno pijete kávu. Je to velice silný zvyk a mnozí mladí v něm pokračují, i když čtou víc a víc zpráv na internetu. Většina novin vychází sedm dní v týdnu – Helsingin Sanomat i regionální noviny -, kvůli čemuž musí mít vlastní distribuci, což je finančně náročné, ale Finové chtějí své noviny každý den – doma a tak brzy, jak je jen možné.
To zní jako ráj pro tisk…
Pravda je taková, že i ve Finsku noviny čelí těžkostem. Peníze vydělávají z předplatného a reklamy. Pořád víc reklamy odchází na internet a je to pro ně velký problém. Část zákazníků, zejména mladí, zároveň mění zvyklosti a místo předplacení jednoho druhu novin si kupuje vydání různých novin i každý den jiné, což pro vydavatelství znamená méně stability. Je možné, že v příštích letech to bude muset vést k nějakým změnám v jejich fungování.
Vaše veřejnoprávní média jsou placená z daní, ne koncesionářským poplatkem – musí tedy platit i ten, kdo televizi nemá?
Ano, každý jeden daňový poplatník platí za veřejnoprávní vysílání. Předtím se každý rok posílal domácnostem účet a dvacet let probíhala diskuse, jestli se platí málo, nebo příliš. Někteří lidé neplatili, kontrolovalo se, jestli máte doma televizi, a bylo to celé únavné. Poměrně nedávno se to změnilo na tuhle daň.
Funguje to lépe?
Těžko říct, je to pořád nové. Jsou lidé, kteří si stěžují, že takhle musí platit každý bez ohledu na to, jestli vysílání sleduje či poslouchá, nebo ne. Jiní říkají, že je to jednoduší. Myslím, že se to bude muset provozovat ještě pár let, aby se zjistilo, jestli to bylo dobré rozhodnutí.
Zmiňovala jste otevřenost – povídá se, že ve Finsku mohou novináři napsat e-mail přímo prezidentovi. Je to pravda?
Je to tak. E-mail jde přímo k němu, zakládá si na otevřenosti. Nicméně, většinu času je tam tolik otázek, že pro něj není fyzicky možné na všechny odpovědět a na dotazy odpovídá tiskové oddělení. Pokud jsou ale maily osobnější, je velká šance, že je uvidí. Stejné adresy má každý ministr – je to důležitý princip a podstatné je to, že to takhle chtějí, aby k nim měli všichni přístup.
Velký finský daňový experiment
Začátkem roku 2013 zavedlo Finsko namísto dosavadních koncesionářských poplatků daň z veřejnoprávního vysílání. Tu platí všechny osoby bez ohledu na to, jestli vysílání veřejnoprávní televize a rozhlasu sledují, s výjimkou lidí pod 18 let, obyvatel Alandských ostrovů a lidí, jejichž roční příjem nedosahuje 7352,95 eura (průměrná měsíční mzda se ve Finsku pohybuje kolem 2300 eur). Z placení je kvůli nízkému příjmu vyňato zhruba 9 procent populace.
U ostatních obyvatel je výška daně nastavená dle jejich finanční situace. Třeba nezaměstnaní nebo lidé se základním příjmem platí ročně 55 eur, důchodci se základním důchodem 58 eur, ti s průměrným důchodem ovšem už 106 eur. U nejvyšších příjmových skupin s ročním příjmem nad 80 tisíc eur činí daň z veřejnoprávního vysílání 140 eur. Tato suma je rovněž horní hranicí, které může daň dosáhnout.
Není to jen televize
Yle, společnost provozující ve Finsku veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání, na svých stránkách daň obhajuje i tím, že Finům nabízí čtyři televizní kanály a HD verze, šest rozhlasových stanic a další přidružené služby jako teletext. Zároveň se snaží upozornit na to, že i při nejvyšší dani vycházejí tyto služby na 39 centů denně. Skutečnost, že tuhle sumu musí platit i lidé, kteří televizi nebo rádio nevlastní, obhajuje tím, že Yle nabízí víc než jen vysílání – třeba internetové stránky stejně jako Česká televize -, a její služby tak podle ní využívá týdně 95 % Finů. Zároveň upozorňuje, že ve Finsku roste počet jednočlenných domácností a daň je pro ně nižší než koncesionářský poplatek, který byl před rokem 2013 nastaven na 252 eur ročně za domácnost bez ohledu na počet jejích členů.
