V krizi si uvědomíte, že když chcete něco dokázat, musíte za tím jít a musíte to udělat sami.
Pamatuji si, že pro mne 12. března 2020 začal den hodně brzy ráno. Vzbudil jsem se v půl páté a už nemohl zabrat. Od té doby se tato „nespavost“ stala pravidlem a zlepšila se až tehdy, když jsem se s epidemií smířil a přijal ji jako součást každodenního koloritu. Toho 12. března jsem ještě nevěděl, že za pár dní budu často nucen předstupovat před kolegy s informacemi, které jsem v posledních několika letech (v době ekonomického růstu) prostě neřešil. Nevěděl jsem ani, že nás bude za několik týdnů o polovinu méně.
Nikdy jsem nenosil roušku, nevěděl jsem, jak si správně umýt ruce nebo si jen sundat rukavice tak, abych tou špinavou neosahal vše, co jsem chtěl původně chránit. Začal jsem poprvé v životě používat krém na ruce, protože když si je několikrát denně potřete tou špatně vypálenou slivovicí, začnete je mít suché jak moje babička. Byl jsem moderní balík, kterému právě někdo rozhodil sandál a on neví, co se děje.
Jeden den jsem se bál, následující trousil moudra bývalých prezidentů. Byť jsem Husákovo dítě a až do svých 13 let jsem vyrůstal v době front na mandarinky a nemožnosti cestovat, byl jsem naprosto zaskočen. Situace, kdy nevíte, jak to bude zítra, je pro plánování a byznys slušně řečeno prostě nanic. Ale jak říká staré přísloví, „čas je nejlepší lékař“. Na situaci jsem si začal zvykat a naučil se s ní žít. A co víc. V mnohém mi otevřela oči. Co konkrétně to bylo?
Uvědomil jsem si, že pokud chce člověk něco opravdu dokázat, musí za tím jít a musí to udělat sám. V době ekonomického růstu na dveře klepou nové a nové zakázky, firmy nabírají lidi jak na běžícím páse. Organizace bobtnají, neúměrně roste byrokracie, projekty se zpomalují. Šéfové tráví jeden den v týdnu dobročinnou prací a na veškeré inovace si najímají externisty. Nápady tím občas vyšumí, nepovedou se zrealizovat, neúměrně se protahují a prodražují. A tak šéf najme nové lidi a přehodnotí priority. Místo toho, aby zvedl zadek a problém vyřešil. Protože jsme museli od března, jako spousta jiných, propouštět, do některých projektů jsem se musel pustit sám. Najednou to šlo a navíc to začalo všechny znovu bavit. Důležité věci za vás prostě nikdo jiný neudělá.
Současně jsem si potvrdil, jak moc je důležité posuzovat vše holisticky. Že není možné vsadit jen na jednu kartu a mít například pouze kamennou prodejnu. Je nutné skládat věci dohromady. Že je potřeba dívat se dopředu a mít malinko nadhled (i když to teď kolegové nechtějí slyšet, protože na to nemají čas) a udělat si čas na strategické plánování, projít se v lese nebo zajít na procházku s rodinou. Protože jen tehdy vás budou napadat věci, ke kterým se při „štípání dříví“ nedostanete a najednou budete schopni vidět věci v souvislostech. A jedině to je dobře investovaný čas. Vybavuje se mi, jak mi dříve narození kolegové vyprávěli, jaké to bylo v „devadesátkách“. Kolik peněz si vydělali a jak to bylo celé super. Druhým dechem ale dodávali, že byli v práci od rána až do noci.
A v neposlední řadě, začal jsem si víc vážit lidí. V krizi poznáš přítele a opravdu to tak platí. Vím, na koho se můžu spolehnout, kdo byl vlastně jen do počtu a kdo využíval přehřátého trhu práce. Menší kolektivy jsou si logicky i bližší. Pamatuji si, jak jsme v raných dobách Wellenu dělali všichni všechno. A začal jsem si víc vážit toho nejcennějšího, rodiny. Občas to bylo komplikované, jindy jsme se překřikovali při konferenčních hovorech a online vyučování. Ale bylo to skvělé být spolu. Myslím, že na to budeme dlouho vzpomínat a že nám to v mnohém pomohlo. Zvláště v první vlně jsme spolu chodili ven, hráli fotbal a házeli si míčem. Protože nebylo možné dělat nic jiného, dělali jsme tyto běžné, jednoduché věci. Obyčejnosti, které jsou v konečné fázi tím nejdůležitějším. Díky za ně.
Tahle krize má kromě dvou (zatím) vln také dvě formy. Tu ekonomickou (která nám bere peníze) a současně sociální (ta nám bere možnost být spolu). Z obou vyjdeme silnější. Jsem si tím jist. Alespoň z mého pohledu. Jaký je ten váš?
