Je na čase zas jednou sehrát ďáblova advokáta. Tentokrát ďáblovu advokátovi.
Zpovzdálí jsem sledoval věci, které se děly a dějí kolem Marka Prchala – ani ne tak kvůli němu samotnému, jako spíš proto, že se stal jakýmsi symbolem, s nímž je snadné se utkat, zatratit jej a rituálně vystavit na pranýř. Jeho jméno se stalo poněkud nepatřičně symbolem téměř nadpřirozenou mocí vybaveného marketingového mága pro jedny a sprostou nadávkou pro druhé.
Neznáte-li ho, pak jen velmi krátce – je to člověk, který spolu s dalšími spravuje hnutí ANO sociální sítě, je jedním z idea-makerů, píše statusy, dostal veřejně od AB pusu na čelo a tak.
Tak nejdřív se zkuste na moment oprostit od emotivních představ, že AB je Lucifer a čiré zlo a přiznat si, že podobné služby poskytuje politikům kdekdo. Každá strana zaměstnává idea-makery, copywritery, PR-isty a marketéry. Jen málokdo to ale dokáže dělat dobře (ve smyslu efektivně). Politický marketing je – ať se vám to líbí nebo ne -práce. Která se dá vykonávat profesionálně, tak, aby byla šéfovi ku prospěchu – nebo taky ne. Její podstatou je prodávat a komunikovat politiku a napomoci úspěchu ve volbách – nic víc a nic míň. Ve smyslu základní otázky se tak shoduje s marketingem komerčním – Co můžeme a musíme udělat pro to, aby si zákazník/občan u nás koupil produkt/službu/dal nám hlas?
Dá se na to dívat ze dvou hledisek. Na rovině politického marketingu – je-li vnímán čistě jako profese – vůbec nezáleží na tom, jaký ve skutečnosti ten který člověk/politik/vůdce je, stejně jako nezáleží na tom, jaké má záměry. PR, propaganda a marketing světu ukazují naleštěnou masku, idealizovaný obraz toho kterého politika s určitým cílem. K ničemu jinému neslouží, než k posílení žádoucího obrazu. Je prostředkem k vytváření pocitu, dojmu (jak správně poznamenal M. Prchal v Respektu). Je-li obraz budovaný po všech stránkách efektivně, staví-li na analýzách funkčních, nevyřčených archetypových principech, pak se i dav pohne. Alespoň na nějaký čas.
Problémy nastávají ve chvíli, kdy se začne projevovat rozpor mezi formou a obsahem – mezi navenek vystaveným obrazem – uměle stvořenou Personou – a reálnou, skutečnou osobností, která obraz narušuje svými slovy, jednáním a činy, případně se chová nemorálně, nedemokraticky, nehumanisticky a tak podobně. Nu a v takovém případě se do té doby legitimní vykonávání téhle profese mění ve spoluúčast a i tak na ní může být i nahlíženo, jak už se v historii stalo.
Nicméně na Prchalově kauze si můžeme ilustrovat situaci, kdy jednou je tahle imagologická „péče“ o vnější obraz politika čímsi ošklivým a nemorálním, protože jde o politika, kterého nemáme rádi, zatímco jindy – v případech kdy jde o politiky jiné, ty, kteří nám nevadí, s nimiž souzníme a které máme rádi, je to v pořádku. Zjevně se tedy problém neskrývá ve službě samotné. A rázem se ocitáme nikoli na rovině profesionality, ale morálních hodnot a etiky.
A právě sem, na tohle místo míří Klusákův status s výzvou, aby Prchal Babiše opustil, neboť ten je „opovrhující, urážející, ješitný, ustavičně pomlouvající, samozřejmě požadující obdiv, nedovzdělaný, bezhodnotový, je v učebnicově nevídaném střetu zájmů, plundruje českou krajinu…“. Tuhle facebookovou výzvu nadšeně sdílely tisíce lidí, zatímco oponenti mluvili o vykalkulovaném pranýřování. Můžete se vnitřně přidat na jednu, nebo druhou stranu. Já nevyberu ani jednu z nich. Ale není mi z toho i tak dobře. Zkusím to vysvětlit.
Právě proto, že Klusák používá morálku a hodnoty jako argument, mi dost vadí, že je sám nepoužívá morálně a hodnotově. Totiž jeho příspěvek není ani diskuze o hodnotách, ani žádná jiná diskuze.
Jak jsme si mohli přečíst, Klusák ve svém příspěvku vyslovuje zprávu o svém vnitřním obrazu světa, o svých hodnotách, svých názorech na AB. Zaobírá se složitou situaci člověka, jehož blízký dělá něco, s čím on sám bytostně nesouhlasí. Potud v pořádku. Jenže taky chce, aby to tak viděli i druzí, svým vyjádřením si chce získat pozornost a potlesk, a i proto to dělá veřejně. Je si jistý tím, co říká a dá se předpokládat, že taky ví, jakou smršť to vyvolá. A bohužel – neváhá si na pomoc přivolat dav. A to je to, co mě na tom děsí. Ne kritika a případná polemika o hodnotách z očí do očí. Ne výzva k otevřenému dialogu s člověkem, který je součástí jeho rodiny. Ale naopak povzbuzování davu, který v duchu dávno vyzkoušené výzvy „Nechť promluví hlas lidového hněvu“, si nepochybně bude jistý, že stojí na straně dobra proti zlu a podle toho konat. Aniž by se ptal, co je vlastně to zlo a co je to dobro, pochopitelně.
Možná budete mít teď chuť oponovat s Dantem Alighierim, že jsem mimo, protože přece „nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize“. Protože hájím ďáblova advokáta, nebo v tom nejlepším případě ho neodsuzuji. Ale to se mýlíte. Nehájím Prchala ani v nejmenším. Mám v tom, co dělá a pro koho, docela jasno. Ale cítím hluboký odpor k podobnému vyvolávání ducha kolektivního odsouzení. A není mi z něj dobře.
PS: Jen pro pořádek je třeba ještě dodat že s M. Prchalem nejsme přátelé, ani se osobně neznáme.