Emerald Fennell a Margot Robbie odmítly 150 milionů dolarů za práva na jejich připravovaný snímek. Má to dobrý důvod.
Čím dál více tvůrců a tvůrkyň v Hollywoodu v poslední době začíná veřejně litovat rozhodnutí uvést svůj nový film na některé ze streamovacích služeb. Dobrým příkladem je Daniel Craig a Netflix. Craig spolu s režisérem Rianem Johnsonem před pár lety natočili povedenou detektivku Na nože, která v kinech slavila úspěch. Následně se však rozhodli za historicky vysokou částku 450 milionů dolarů prodat práva na druhý a třetí díl Netfixu. Dvojka dorazila před dvěma lety a v příštím roce bychom se měli dočkat třetího dílu. Jenže nyní si Craig s Johnsonem veřejně stěžují na to, že jim Netflix neumožní poslat před uvedením na streamovací službě snímek do kin. Některé zdroje tvrdí, že dokonce mělo dojít k vyhrocené hádce mezi nimi a šéfem Netflixu Tedem Sarandosem.
To nás každopádně přivádí k čerstvým zprávám, že oceňovaná režisérka Emerald Fennell (Nadějná mladá žena, Saltburn) spolu s herečkou a producentkou Margot Robbie odmítly vzít 150 milionů za práva na jejich chystanou adaptaci románu Wuthering Heights (Na Větrné hůrce). Důvod? Právě nemožnost poslat snímek do kin. Obě tvůrkyně to vnímají tak, že v kinech má jejich projekt šanci ve společnosti rezonovat mnohem víc, než když by skončil pouze na Netflixu.
Místo toho tedy kývly na daleko skromnější nabídku tradičního studia Warner Bros. ve výši 80 milionů, které jim však zajistí klasickou premiéru v kinech. A jelikož poslední snímek s Margot Robbie Barbie vydělal studiu přes miliardu dolarů, dává tato spolupráce celkem smysl. Úspěch Barbie nás pak přivádí k další potenciální kauze Netflixu.
Nově totiž údajně po velké kinopremiéře touží i režisérka Barbie Greta Gerwig, kterou streamovací gigant před časem najal k režii nové Narnie. Gerwig údajně dostala zakázku rovnou na celou trilogii filmů, a byť není jasno, jak daleko vlastně s přípravou režisérka je (po premiéře Barbie se svěřila, že je poměrně nervózní z takto masivního projektu), má v těchto dnech tlačit na vedení Netflixu, aby jí umožnil filmy poslat na několik týdnů do velkoformátového IMAXu.
Je tak celkem jasné, že vedení Netflixu začíná zvažovat různé možnosti. Na jednu stranu je jejich strategií stream. Pandemie a pozdější hollywoodská stávka byly pro streamovací služby v podstatě dary z nebes, klasická studia jsou totiž jejich přímou konkurencí a čím méně úspěšných filmů jde do kin, tím lépe pro Amazon i Netflix. Na druhou stranu taková Barbie nebo Oppenheimer jsou přesně příkladem, jaký dopad můžou filmy mít na společnost, a není divu, že Hollywood se svého unikátního postavení v tomhle ohledu nechce vzdát.
Nejpravděpodobnějším výsledkem tak nejspíš bude jakýsi kompromis. Netflix by teoreticky mohl začít několika málo tvůrcům a tvůrkyním nabízet exkluzivní kinopremiéry v pár stovkách sálů po celém světě (pravidelně se objevují spekulace, že by Netflix mohl vybudovat/koupit vlastní kina), výměnou za to ale sníží pověstně vysoké nabídky za práva a následně si vezme procenta z tržeb, aby pokryl náklady na distribuci i marketing. Další možností je pak domluva na společné distribuci s tradičními studii, kdy by náklady (ale i tržby) spojené s premiérou v kinech šly za nimi například výměnou za částečné pokrytí rozpočtu. Ať už ten nový model ovšem bude vypadat jakkoli, je jisté, že nějaká změna je nevyhnutelná.
