Bombastická zpráva otřásla minulý týden mediálním světem — byl udělen přelomový trest za dezinformace o koronaviru. Proč otřásla zrovna světem mediálním? Byl to trest? A byl za dezinformace? Musíme se v tom trochu vyznat a něco uvést na pravou míru. Na úvod podotýkám, že jsem vlastní investigaci nedělal, sleduji právní kontext a to, jak kauzu pojímají média.
Právník by dokonce řekl, že paní Peterkové nebyl udělen trest. Provozovatelé domova pro seniory, v němž mělo dojít podle reportáží Jany Peterkové k úmrtím klientů po očkování proti covidu, podali žalobu na ochranu pověsti. V civilním řízení soud tedy zkoumal, jestli je tu pověst, do které mohlo být zasaženo, jestli tady byl protiprávní zásah a jestli je mezi tím příčinná souvislost. A této žalobě vyhověl. Já bych tak daleko jako právníci nešel. Když má někdo zaplatit čtvrt milionu, které nejspíš ani nemá, zdá se mi celkem potrestaný.
Povšimněme si taky, že v jádru věci nestojí dezinformace. Ale právě pověst. V právním řádu nemáme „šíření nepravdivé informace“. Tohle je stará známá pomluva nebo též nactiutrhačství, věc, která byla zakázána dávno před tím, než se do našich životů dostal internet. Síť miliard strojových drben, mezi nimiž se pomluvy šíří rychlostí světla, bohužel. Lhát se nemá. Morálka nám to říká. Ale zákon nám to nezakazuje — na ulici, v Parlamentu, v novinách, ani na internetu. V tomto smyslu nastavil soud správný trend. Šíření nepravdivých informací je postižitelné, pouze pokud má důsledky — dopady na pověst, na zdraví, na bezpečnost. Zdá se mi, že těm editorům, kteří vydali titulky à la „přelomový trest za šíření dezinformací“, trochu ujela ruka.
A tu jsme narazili na zajímavý kontext. Soud uložil „Janě Peterkové official“, aby zveřejnila omluvu na svých webových stránkách, „svých sociálních sítích“ a aby se vyvarovala dalšího šíření těchto lživých zpráv, tedy aby videa smazala. Protože lživé zprávy o Měšickém domově seniorů nevyšly v novinách nebo jiné tiskovině, nejsme vůbec ve sféře tiskového zákona. (Nevztahuje se obecně na online média. Podle nálezu Ústavního soudu ho lze aplikovat na online média, která mají tištěnou variantu.) Jde o odstraňování následků zásahu do pověsti právnické osoby, ale přitom jsou nápravné prostředky podobné těm, které známe z tradičních médií. V tom je pro mě rozsudek asi nejzajímavější.
Právě v den, kdy odevzdávám tento svůj komentář redakci, budou europoslanci hlasovat o návrhu Nařízení o digitálních službách, v němž se definuje, kdo smí nařídit smazání nelegálního obsahu z online platformy a kdo je za tento obsah odpovědný. Asi těžko bychom čekali, že Facebook odhalí dezinformace ve videích paní Peterkové. A proto
nemůžeme po síti chtít, aby je rozpoznala a smazala. Jenže co kdyby takové informace přinášel zcela anonymní profil? Komu by pak soud nařídil jejich smazání?
A kauza má ještě jeden zajímavý přesah. Co je v tomto případě médiem? Dřív to bylo jednoduché — pomluvu někdo otiskl v novinách a druhý si ji v novinách přečetl. Anebo ji někdo viděl v televizi. Podle téhle logiky je médiem mobilní telefon…? Anebo Facebook? Anebo je médiem Jana Peterková? A kdo je tu ten novinář? Snad mi nechcete říct, že Jana Peterková official? Má novinář větší odpovědnost při šíření lží než běžní občané? Má spíš menší. A to platí, jen když publikuje v médiu, nebo i na sociální sítí? To jsou paradoxy. Paradoxy, které ukazují (jak vždy zakončuji své komentáře)
na děravou mediální legislativu.
