Platí to zvlášť v kreativních týmech, říká Kai West Schlosser, který vystoupí na konferenci Forum Media.
Kai West Schlosser na sebe upozornil iniciativou Dyslexia Unedited, která veřejnosti přibližuje život s touto poruchou. „Je to hendikep, který není vidět, proto je třeba o něm zvyšovat povědomí,“ říká nadějný kreativec agentury Serviceplan
Kai West Schlosser vystoupí naživo na nějvětší oborové konferenci Forum Media. Vstupenky se zvýhodněnou sazbou si můžete už jen do konce srpna koupit zde.
Jak vůbec vznikla kampaň Dyslexia Unedited?
Napadlo mě to díky komunikaci s přáteli. Když jim posílám zprávy bez oprav, rozumí mi a nemají problém, protože vědí, že mám dyslexii. Došlo mi, že většina lidí netuší, co je dyslexie, a tak jim vadí texty s chybami. Chtěl jsem ukázat, jaké to je s ní žít a pracovat. Ne jen napsat další bezchybný text o dyslexii, ale napsat to jako dyslektik.
Článek vyšel v deníku Stern. Jak se vám redakci podařilo přesvědčit, aby poprvé vydali text bez korektur?
Pracuje tam moje kamarádka. Rychle jsme se shodli, že by to mohlo vyjít, ale práce na textu trvala skoro rok, postupně jsme ho ladili. Článek jsem jim poslal, ale čekal jsem, že ho nevydají, nebo budou trvat na opravách. Nakonec ale jen dvakrát vyškrtli slovo „shit“, že prý ho používám moc často. Nejprve článek vyšel online a sešlo se na něj hodně pozitivních reakcí, takže byl zařazen i do tisku. To byl obrovský úspěch.
Jak se zapojila agentura Serviceplan?
Dali mi na práci na projektu čas a pak jsme spolupracovali na tom, jak z článku udělat větší iniciativu. Vznikl spot, webové stránky, pomohli mi s PR. Díky tomu jsem se dostal do televize včetně Pro7. Bez nich by to nemělo tak veliký zásah. Už jen to, že jsem o dyslexii mohl mluvit v TV, bylo šílené, ale pro mě jsou asi nejdůležitější zprávy od lidí, které dostávám. Čekal jsem negativní reakce, samozřejmě jich pár přišlo, ale naprostá většina je pozitivní. Píšou mi rodiče, které už neděsí dyslexie jejich dětí. Často mi psali lidé, kterým prý projekt otevřel oči a přestali si o dyslekticích myslet, že jsou hlupáci. To je pro mě hodně silné.
Co dalšího máte v plánu?
Obeslal jsem další lidi s dyslexií, jestli by se do projektu nezapojili. Lidi, kteří mají větší jméno než já a mohli by inspirovat další. Sám jsem napsal ještě dva články, ale dál bych nechtěl opakovat stejnou mechaniku. Chci udělat něco navíc. Mám nápady, ale je brzy o nich mluvit.
Koho jste zkoušel oslovit?
Napsal jsem třeba Richardu Bransonovi, tak uvidíme, jestli odpoví. Nechci moc mluvit o konkrétních lidech, protože o většině se neví, že jsou dyslektici. Není to jednoduché. Když jsem byl v televizi, zkoušeli sehnat slavné lidi s dyslexií, ale dlouho trvalo, než někoho přesvědčili.
„I když výzkumy ukazují, že s touto poruchou člověku prostě mozek funguje trochu jinak, lidé si často myslí, že dyslektici jsou prostě hloupí, že se jim s určitými věcmi nedá věřit. Lidé, kteří to někam dotáhli, si nechtějí kvůli stereotypům kazit kariéru.“
Proč je problém někoho přesvědčit?
I když výzkumy ukazují, že s touto poruchou člověku prostě mozek funguje trochu jinak, lidé si často myslí, že dyslektici jsou prostě hloupí, že se jim s určitými věcmi nedá věřit. Lidé, kteří to někam dotáhli, si nechtějí kvůli stereotypům kazit kariéru. Jasně, nemůžu mít na starosti psaní formálních e-mailů pro klienty, nemůžu kódovat webové stránky, ale zase můžu dělat jiné věci. V interní komunikaci pak chyby nemusejí být problém.
Aby se pak z psaného jazyka nestala tak trochu anarchie…
To určitě ne, v externí komunikaci je kontrola potřeba. Pravidla pro psaní musí být, jsem z poloviny Němec, pravidla zbožňuji. Požadování bezchybného psaní ale vytváří zbytečnou bariéru v době, kdy se dají díky technologiím texty diktovat. Navíc máme profesionální korektory pro kontrolu před publikací. Dyslexie je hendikep, který není vidět, proto je třeba o něm zvyšovat povědomí.
O dyslexii říkáte, že může být i superschopností. V čem?
Platí to zvlášť pro kreativní prostředí a práci v rozmanitém týmu. Přináší jiný způsob přemýšlení, nové nápady. Třeba v agentuře má většina podobný proces. Přečtou si brief a jdou si k tomu číst další informace. Já si ale po briefu o produktu pustím „unboxing“ video. Když jdu s kolegou po ulici, on čte cedule a nápisy. Já nic dobrovolně nečtu, ale dívám se na barvy, symboly a podobně. Všímám si jiných věcí, mám jinou perspektivu. Diverzita týmu je superschopnost. Chcete mít lidi s různými zkušenostmi nebo i s různým finančním zázemím.
Co tedy mohou firmy udělat, aby bylo prostředí lepší?
Myslet na to už při náboru. Mnoho dyslektiků třeba nemá univerzitní titul, je dnes nutné, aby měl každý copywriter nebo art director bakalářský titul? Velké firmy pak používají automatické systémy na prvotní procházení životopisů, když je v nich i jedna chyba, prostě je vyřadí. Většina společností navíc dyslektiky už zaměstnává, je to jeden z pěti lidí. Měly by jim dát možnost být sami sebou a nelimitovat je. Dát jim podporu, pochopení. Serviceplan to tak dělá. Navenek se k tomu agentura přihlásila při kampani Dyslexia Unedited. Začalo se o tom více mluvit, více kolegů se „přiznalo“.
V soutěži ADC*E jste byl oceněn jako nadějný kreativec za kampaň Trump against Trump. Jak ta vznikla?
To byla moje iniciativa při posledních volbách v USA. Donalda Trumpa nesnáším a nechtěl jsem sedět se založenýma rukama, ale něco udělat. Chtěl jsem Trumpovy slogany na cedulích měnit na fakta o tom, co skutečně (ne)udělal. Spojil jsem se s kamarády, kteří pro to naprogramovali AR aplikaci. Bylo jasné, že to bude malá kampaň, neměl jsem zázemí agentury ani prostředky na PR. Měla ale mít aspoň nějaký dopad, ne jen studentský koncept.
„Chci svůj čas věnovat něčemu, v co opravdu věřím, co má smysl. Tak to mám u všeho, pak je práce zábava i odměna.“
Překvapilo mě, že se nikdo neinspiroval pro větší politický marketing. Nebo jste si něčeho všiml?
Nic většího jsem nezaznamenal. Bavil jsem se o tom s lidmi z větších agentur, které by mohly udělat profesionálnější kampaň, ale nechtělo se jim do toho. Panují obavy z možných reakcí, zvlášť v USA, kde je vnímání politiky černobílé, nebo spíš červenomodré. Nikdo nechtěl naštvat šéfy, část zaměstnanců nebo klientů. Bylo by také těžké najít klienta, který by se za to postavil… Já ten projekt ale potřeboval udělat, protože chci svůj čas věnovat něčemu, v co opravdu věřím, co má smysl. Tak to mám u všeho, pak je práce zábava i odměna.
To vás musela bavit i práce na Dot Go, který byl oceněn v Cannes Lions i Eurobestu. Jak jste se na něm podílel?
Je to velký projekt agentury Serviceplan pro společnost Dot. Vychází z dlouhodobého partnerství, které začalo roky před mým nástupem. Nápad pro Dot Go vznikl v našem týmu, který se soustředí na dlouhodobá partnerství s firmami a budování jejich značek prostřednictvím nových služeb nebo produktů. Dot Go je jeden z nich. Je to aplikace, která pomáhá lidem s poruchami zraku zprostředkovat přes chytrý telefon jejich okolí a dál s ním pracovat. Třeba při zamíření na jízdní řád najít spoj a rovnou koupit jízdenku a podobně. Já měl na starosti design uživatelského rozhraní a zkušenosti, dělal jsem i vizuály pro aplikace a podobně. Studio Hyperinteractive postavilo samotnou aplikaci. Pak jsme ji testovali a ladili. Jako malý tým se každý podílíme prakticky na všem.
Tablet Dot Pad na aplikaci navazuje?
Ten chtěli zakladatelé Dot od začátku. Firma má patent na nejmenší elektronickou buňku pro braillovo písmo, která se využívá v různých technologiích. Se Serviceplan během osmi devíti let rozvíjeli různé možnosti pro brand — už dříve vytvořili třeba chytré hodinky Dot Watch s Braillovým písmem, Dot Mini, jenž sloužil pro překlad textu do fyzického frmátu, nebo Dot Translate, který s pomocí umělé inteligence převáděl jakýkoli text. Pak přišel na řadu tablet, na němž jsem se podílel i já, kde se dají převádět i obrázky. Pro něj se už navíc dá vytvářet content přímo pro nevidomé. Otevírá to obrovské možnosti ve vzdělávání i zábavě a zároveň se tím posiluje inkluze.
A jak jste se dostal ke značce marihuany Freedom Grams?
To je projekt pro dalšího partnera Serviceplan, skupinu Meter Group. Vyrábí senzory pro zemědělství, které pomáhají zvyšovat efektivitu pěstování a tím šetří životní prostředí. Její dceřiná společnost Aroya se zaměřuje na senzory pro pěstování marihuany, které umožňují téměř zdvojnásobit výnosnost. Pro ni jsme vytvořili značku Freedom Grams s kompletním brandingem.
Jak se liší od jiných značek?
Je to v podstatě brand, který pro své produkty může zdarma použít jakýkoli prodejce marihuany. Od začátku byla zapojena společnost Gaby Inc, nedávno se přidala firma Dewey. Marihuana je v balení Freedom Grams v nezvyklé váze, která počty gramů odkazuje na délku trestu konkrétních lidí, kteří jsou v USA za mřížemi za něco, co už je dnes legální. To všechno je součástí brandingu. Když obchodník značku pro část produkce použije, věnuje veškerý zisk z prodeje organizaci The Last Prisoner Project, která odsouzené podporuje.
Kai West Schlosser
Necelé dva roky pracuje v agentuře Serviceplan, kde je jako art director součástí týmu pro inovace. Podílel se na projektech pro lidi se zrakovým postižením Dot Go i Dot Pad, který získal mimo jiné i prestižního titanového lva v Cannes Lions. Vedle toho stojí například za projektem Meltdown Flags pro Meter Group, který vizualizuje úbytek ledovců ubývající bílou barvou ve vlajkách, či za vlastní iniciativou Dyslexia Unedited. Soutěž ADC*E ho zařadila mezi nadané mladé kreativce High Potentials 2021.
