Velká očekávání ohledně letošních voleb a dosavadní průběh kampaní politických stran komentuje Josef Havelka.
Varování autora: Následující komentář je 100% subjektivní, postrádá jakoukoliv snahu o vyváženost názorů a jeho cílem není rozšiřování obzorů ctihodného čtenáře.
Nevím, jak vy, ale já se těšil na volby. Tedy hlavně na ty předvolební kampaně politických stran. Již ke konci minulého roku kroužily v mé sociální bublině informace o tom, kdo z naší branže bude dělat pro koho a kdo se přidal na tu jednu či druhou stranu. A i současná politická situace indikovala zajímavý potenciál pro vzrušující předvolební období. Nekompetence a očividná neschopnost vlády vedené Andrejem Babišem na straně jedné, nárůsty sympatií opozice (zde hlavně Pirátů) slibovaly vzrušující politicko‑marketingovou bitvu o hlasy všech. Mladých prvovoličů, důchodců, zaměstnaných i těch nezaměstnaných, z velkých měst či malých vesniček.
Konec konců zde mělo jít o zcela zásadní rozhodnutí, zda budeme pokračovat ve stylu „řídit stát jako (svoji) firmu“, nebo zda se nám přece jen podaří zvolit vládu, která bude mít opravdovou vizi a bude schopna ji reálně naplňovat. Na přelomu roku se mimo ohlašování různých politických koalic pořád nic nedělo. A na jaře se dle různých médií prý kampaně rozjely naplno.
Já se těšil na billboardy, ale mimo několika postů Ivana či Andreje (k mému údivu mě taktičtí planneři koalice SPOLU jaksi nedokázali identifikovat jako potenciálního voliče), které mi moje sociální sítě velkoryse nabízely, jsem jaksi pořád nic neviděl. No a pak přišlo léto, doba dovolených a, mimo několika lehkých přestřelek, jsem toho dodnes moc nezaznamenal. Výsledkem je, že sice vím, koho nechci a nikdy volit nebudu, ale komu to tam „hodím“, pořád nevím.
Přiznám se bez mučení, že jsem proaktivně vůbec žádnou informaci k současné politické nabídce nevyhledával. Něco na mě občas vykouklo z toho či druhého zpravodajského webu. Můj obraz o politických stranách je formován spíše periferním vnímáním a rychlým úsudkem Systému 1 než hloubkovou analýzou obsahu politického programu.
Bohužel řada vědeckých materiálů potvrzuje, že lidé dělají „rychlá a úsporná“ (energeticky nenáročná) rozhodnutí tak, aby dostali „dost dobrá“ (good enough) řešení. Při tom používáme tři heuristické „zkratky“: Dostupnost (jméno / značka) se musí vybavit, když uvažujete nad problémem (či produktem / politikem), Plynulost (jak snadno je značka / produkt / politik rozpoznatelný) a Efekt (dobrý pocit ze značky). Marně jsem se snažil vybavit si alespoň jedno silné heslo či slogan. Něco jako Leninovo: „Všechna moc sovětům!“ či „Mír, chléb, půda!“. Či alespoň něco jako Hooverovo: „Kuře do každého hrnce. A auto k nastartování na každý dvorek.“ Nebo něco jako dnes již klasický Saatchi & Saatchi slogan „Labour doesn‘t work.“
Očividně mají ve Spojeném anglickém království jakousi slabinu pro dobře formulované politické slogany: Anglické referendum o vystoupení z EU dominovalo jednoduché, ale úderné „Take back control. Vote Leave“. Ale kromě starého: Ano, bude líp (což je dle mého vykradený Obama se svým „Yes. We can.“) se mi absolutně nechtělo nic vybavit.
Zkuste ale nějakému současnému politickému lídrovi (mimo AB samozřejmě) říci, že volby se nevyhrávají politickým programem a racionálním argumentem, nýbrž daleko víc „tváří“ a dobře napsanou zkratkou vyjadřující ať už směr, příslib či hlavní téma. To je horší, než vysvětlovat na boardu finančnímu řediteli, že je třeba zůstat v televizi.
