Stav české mediální legislativy je k uzoufání. A s důsledky se potýkáme my, kdo se zajímáme o média, prakticky denně. Od poslání, pravomocí a efektivity regulátora, přes nepoměr mezi licencovanými a novými médii až po v současnosti probíhající boj o nezávislost veřejnoprávních médií na aktuální politické reprezentaci.
Česká televize je nejdůvěryhodnějším médiem v zemi. Kroky radních, kteří ji mají kontrolovat, a dokonce ani kroky poslanců, kteří mají tyto radní volit, ale příliš důvěryhodné nejsou. Soustředíme-li se na ty druhé, připomeňme nečinnost odpovědného „volebního“ výboru ve chvílích, kdy dochází k porušování zákona (ať už jednotlivými radními ve střetu zájmů, nebo celou Radou při odvolávání dozorčí komise). Kolikrát jsme slyšeli od poslance, že „není soudcem, aby vykládal zákony“? Tento postoj je ovšem problematický tím, že bohužel ani žádnému soudci nepřísluší zjednat nápravu odvoláním radních či anulováním nezákonného postupu. A tak se všichni radní volení podle zákona o ČT a zároveň trochu proti zákonu o ČT drží navzájem v šachu (!) a poslanci (většina, čest výjimkám) tomu jen přihlížejí. Inu, dívají se na televizi.
Nebylo by ani na škodu, kdyby za činnost radních byl někdo alespoň morálně, společensky odpovědný. Přirozeně ten, kdo je nominoval, a ten, kdo je zvolil. Když se nominující organizace distancuje od radního, stejně tak když poslanci trvají na tom, že personální volba musí být tajná, oslabuje to dojem, že veřejnost skutečně transparentním procesem dohlíží na veřejnoprávní médium. Jaký je vlastně ten důvod, aby byly všechny personální volby ve Sněmovně tajné? Že by se nezvolení kandidáti urazili na konkrétní poslance?
Zatím poslední akt tohoto poněkud antiklimaktického dramatu se odehrává po celé jaro. Volba čtyř nových radních plénem Sněmovny byla očekávána už na začátku dubna. Výborem doporučená dvanáctka kandidátů nenese do Rady názorovou pluralitu, naopak přináší hrozbu protizákonného postupu. Zákonodárci totiž v reakci na krizi z přelomu tisíciletí („Bobovize“) zakotvili úlohu nominujících organizací, aby tak předešli ryze politickému obsazování míst v Radě. Na nominující organizace jsou kladeny malé, ale alespoň nějaké nároky – jak upozorňuje právní analýza, kterou si nechal vypracovat senátor David Smoljak. A pokud tyto nároky nikdo nekontroluje, nelze se divit, že ve vzduchu visí ústavní stížnost pro újmu na právu podílet se na věcech veřejných, jak ji přislibuje už jedenáct kandidátů, kteří byli volebním výborem zavrženi.
Sněmovna by tak snad mohla být dokonce vděčna obstruujícímu poslanci Janu Bartoškovi, že k volbě zatím nedošlo. Ten chtěl primárně řešit střet zájmů radní Hany Lipovské, se kterým si ale neví rady ani sněmovní legislativní odbor – „Právní úprava (…) je natolik obecná a zastaralá (…), že nedává dostatečný právní podklad pro jednoznačné posouzení této věci,“ stojí v nezávazném stanovisku výboru.
Čili si to shrňme. Rady reprezentující skutečně pluralitně názory veřejnosti nemohou být voleny tajně většinou ve Sněmovně. Radní a poslanci nemohou ignorovat nezákonnost, jejich postup by měl podléhat soudnímu přezkumu.
Nezbývá než pracovat na tom, aby se zákony o veřejnoprávních médiích stejně jako další české mediální zákony přiblížily současnosti a řešily problémy světa, v němž žijeme. A zatím počkejme na další pokusy sladit probíhající volbu do Rady ČT se současnou zákonnou úpravou. Volební výbor už doplnil sestavu kandidátů pro Sněmovnu, ale rozhodně tím nezaručil, že k hlasování na plénu dojde. Sněmovna by měla volit nové členy Rady tento týden. Dosluhující radní mají mandát do konce května.
Martin Luhan, koordinátor projektu Nezávislá média v Rekonstrukci státu
