Jsme zahlceni seriály. Téma televize snadno přebije jakékoliv jiné konkurenční s nálepkou kultura. Jak jinak to ale mohlo skončit, když koncerty a festivaly se ve velkém rušily, program galerií byl narušen jakbysmet a kina se s nastupujícím létem vzmáhají jen těžko. Očekávané trháky ve velkém posouvají své premiéry. Pomyslným zdrojem kulturního vyžití se tak stala televize.
Seriály, filmy i dokumenty bývají v kulturních rubrikách skloňovány častěji než recenze na nová hudební alba nebo výstavy. A k tomu si přidejte ještě probíhající „streamovací války“, tedy souboj nadnárodních titánů o diváka a co nejzajímavější obsah.
Erika Luzsicza
Není tedy divu, že balíčky předplatného vyskakují jak houby po dešti. Hlad po nich byl ještě větší. Potvrzují to i aktuální statistiky. Podle výzkumu Parks Associates si v USA 76 procent domácností během prvního kvartálu letošního roku předplatilo nějakou z OOT (over‑the‑top) služeb, tedy jakoukoliv službu nabízející televizní obsah přes internet.
Samotné streamovací služby si podle téhož průzkumu rovněž polepšily, předplácí si je už 41 procent domácností. Dílčí čísla jsou o to zajímavější, že tradiční placenou televizi má „jen“ 62 procent dotázaných. Nutno přitom dodat, že stále častější bývá praxe, kdy si diváci předplácejí více různých
služeb najednou.
Již dříve publikovaná data společnosti Ampere Analysis uváděla, že dva z pěti amerických respondentů si platí tři a více streamovacích služeb, tedy zhruba 40 procent dotázaných. V Evropě to pak byl jeden z pěti, konkrétně 22 procent dotázaných diváků. Divákům ani vlastně nic jiného nezbývá.
Zaplatit si jen jednu službu téměř nedává smysl. Tedy pokud nechcete ztratit krok se svými kamarády a okolím. Televizních fenoménů v průběhu let přibývá a dnes už každá platforma či služba se může chlubit pořady, které zná celý svět. Někdy to jde až do extrému. Sami tvůrci se postupně stávají pomyslnými celebritami. O jejich přestupech, nově chystaných počinech, nebo to, že se uvázali k dané službě, patří mezi hlavní kulturní zprávy.
Dokážete si přitom představit, že by v osmdesátých letech (u nás v devadesátých) diváci vůbec věděli, kdo stojí za seriály jako Dallas či Dynastie?
