„Rada Českého rozhlasu (ČRo) je složená stejným způsobem jako řada jiných orgánů – většina lidí je tam pasivních,“ konstatoval Jiří Vejvoda, až do letošního března její člen a místopředseda, v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
Vejvoda působil v Českém (dříve Československém) rozhlase od začátku 80. let, po sametové revoluci moderoval Hovory z Lán s Václavem Havlem, později také vedl stanici ČRo Dvojka. Radním Českého rozhlasu byl od roku 2014.
Je kontrolní role Rady vůči vedení rozhlasu dnes dostatečně silná?
Není. Přehnaně silná je v záležitostech, po kterých určitá část Rady jde, což je vysílání ČRo Plus a obsah webu iRozhlas. To jsou dva segmenty, které popuzují určitou část Rady a jejich útok je tak urputný, že se kvůli němu nedostává prostoru a času na jiné, podstatnější záležitosti.
Ale to není útok většiny Rady ČRo, to se týká například radních Kňourka s Jandákem. Jak je možné, že dva členové z devíti změní klima v celé Radě?
Protože Rada je složená stejným způsobem jako řada jiných orgánů – většina lidí je tam pasivních. Ne, že by něčemu úžasně přitakávali, ale nikdy se proti ničemu nevyhraní. Nikdy. V těch radách jsou lidé, kteří za pět, šest let svého mandátu nepromluví slovo, kromě „dobrý den“. Dnešní Rada je jiná než ta před pěti lety. Tu vedl velice vzdělaný a pracovitý historik Michal Stehlík, byli v ní dva duchovní, čili ta rada měla několik lidí, kteří se ozývali.
Takže v Radě v posledních letech chyběla diskuse?
Pokud probíhala diskuse, a to tedy probíhala, tak na neveřejných přípravných zasedáních.
Víc se tam křičelo?
Samozřejmě…
Co se vůbec na přípravných schůzích předsednictva děje? Do jaké míry se tam „ladí notičky“ na veřejné zasedání, které pak sledují média i veřejnost?
Já bych neřekl, že se ladily notičky, protože už tím vyhraněním členů Rady to bylo takřka nemožné. Tam se osahával terén. A zjistilo se, jestli je vůbec šance to téma protlačit, nebo jestli je třeba ho obrousit či úplně odmítnout. Budu úplně konkrétní, dejme tomu, že kolega Kňourek přišel s návrhem ostrého usnesení vůči nějakému segmentu vysílání, já jsem byl proti a pohledem na všechny ostatní jsem zjistil, že se ke mně nikdo nepřidá, a tak jsem alespoň bojoval o kompromisnější, uhlazenější usnesení, které nebude tak trestat, ale bude, řekněme, zdviženým prstem. Tohle se většinou odehrávalo pod rozumnou orchestrací paní předsedkyně Dohnálkové, v tomto jí chci složit zpětně hold, protože ona využila toho, že byla jediná žena mezi muži a trochu ty vášně krotila.
Na druhou stranu, ačkoli je podle vás kontrolní role Rady v současnosti slabá, Rada opakovaně nepřiznala generálnímu řediteli odměny v plné výši, zpravidla s odkazem na nedodržení kvót poslechovosti či porušení Kodexu ČRo. Byl to jen takový folklór, „aby se neřeklo“?
Neřekl bych, že to byl folklór, ale byl to útok na ty pod generálním ředitelem, aby zakročili. Protože na ty útoky proti ČRo Plus a iRozhlasu René Zavoral nepřistupoval otevřeně, to bych mu křivdil. On se snažil ty útoky brzdit, o tom není sporu. A tak ti, kteří ty útoky organizovali, se rozhodli sahat jemu na peníze, v naději, že ho to bude mrzet, a že bude tím pádem ostřejší na ty pod ním. Ale to špatně pochopili princip rozhlasu, protože ať si o dnešním klimatu v téhle zemi myslíme cokoli, pořád je velmi obtížné pro generálního ředitele, aby přišel za ředitelem zpravodajství a poroučel mu, co smí a nesmí. V tom zpravodajství je viditelná snaha nejít do úplného konfliktu s generálním ředitelem, a naopak snaha otupit ostří těch útoků a vysílat dál tak, jak to oni považují za správné.
Zmínil jste mlčící většinu radních a také menšinu těch „křičících“. Například radní Tomáš Kňourek pravidelně publikuje na Parlamentních listech a vůči veřejnoprávním médiím si nebere servítky. Do jaké míry je podle vás třeba jeho chování v Radě výsledkem nějakého zadání a do jaké míry výsledkem jeho osobní nátury?
Přemýšlím o tom dva roky. Domnívám se, že to je kombinace obojího. Mám hodně důkazů o tom, že jsou to jejich skutečné názory, protože takhle oni mluví i v soukromí, když si dáme chlebíček a limonádu. Takový je jejich pohled na svět. Tak to prostě je a nezbývá mi než to respektovat, přestože s tím hluboce nesouhlasím. Jestli jsou někým navedeni, nebo dokonce v něčích službách, to je jenom spekulace.
Jak se vám sedělo několik let v Radě s Vítězslavem Jandákem, který přímo na zasedáních Rady používal vulgarity a od jehož výroků jste se také veřejně distancoval?
Pro mě to byl samozřejmě očistec. Já na takové jednání nejsem zvyklý, já ho nepřijímám. A možná se ptáte, proč jsem v té Radě tedy zůstával…
Proč tedy?
Nerad se vzdávám a měl jsem pocit, že by se jim líbilo, kdybych odešel a tu radost jsem jim nechtěl udělat. A druhý důvod byl ryze soukromý, protože to příjemně navyšovalo rodinný rozpočet, to říkám otevřeně.
Když už zmiňujete finanční motivaci… Máte pocit, že peníze jsou důvodem pro působení v Radě pro velkou část radních ČRo?
Myslím si že ano, a to i u členů ostatních mediálních rad. Neřkuli členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Dlouho jsem přemýšlel, jaký je ideální model volby členů mediálních rad. Zvažoval jsem tři možnosti: že to zůstane, jak to je (kandidáty do rad formálně nominují společenské organizace, reálně ale často zastupují určitou politickou stranu či skupinu, pozn. red.). Což tak asi dopadne, protože ti, kteří to mají v rukou, jsou s tím spokojeni. Druhá varianta je „německý model“ (taxativní výčet organizací, které nominují členy mediálních rad, pozn. red.). Na rozdíl od mnoha jiných k ní mám také výhrady, protože by se v českém prostředí odehrál obrovský boj o to, kdo tam být má, a kdo nemá. A nakonec jsem došel k tomu, že budiž, parlament je vůlí lidu, ať tedy volí i členy rad, ale ať je volí tak jako členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy že se partaje přihlásí k tomu, že nominují Frantu, Vencu a tak dále. Aby se ti poslanci k tomu přihlásili. To, jak je to teď, je trapné pokrytectví.
Aby Česko upravilo systém nominací a voleb do mediálních rad, doporučila Česku i loňská monitorovací mise několika evropských novinářských organizací, která v tuzemsku mapovala mediální prostředí. Podle ní by se třeba mediální rady neměly tolik zabývat stížnostmi posluchačů, čtenářů či diváků a pro jejich vyřizování by měl vzniknout nový samostatný orgán. Brání třeba vyřizování stížností Radě ČRo v tom, aby řešila důležitější věci?
Nepochybně. Já jsem návrhy odpovědí na stížnosti měl na starosti dva roky. Byl to výcvik v marnosti, který jsem měsíc co měsíc podstupoval, a navíc v rozhlase existuje ombudsman, který by to měl řešit. Relevance těch stížností je velmi relativní, protože Radiožurnál má poslechovost kolem milionu, dva lidé napíší stížnost a my se tím obšírně zabýváme na veřejném zasedání. To je přece nesmysl. Dokonce se může stát, že někdo z Rady řekne kamarádům „napište tam“. Došlo to do takových absurdit, že někdo napsal stížnost ne na existující vysílání, ale na to, že podle jeho názoru tam nejsou ti a ti a ti moderátoři. To je přece absurdní.
Takže zaprvé – v rozhlase i televizi by to šlo řešit tak, že se tím bude zabývat ombudsman. A druhá věc je daleko komplexnější, souvisí se zákonným vymezením pravomocí Rady, která je právním hybridem a nemá právní subjektivitu. Bylo by záhodno, aby se to překopalo, ale pak by tedy poslanci přímo s přijetím zodpovědnosti měli do rad volit lidi, kteří něco v médiích odsloužili a ví, o čem mluví. Jinak to nemá smysl.
Je velký rozdíl mezi tím, jak se s politickými tlaky vyrovnává vedení ČRo, a jak vedení ČT?
Myslím, že je zcela evidentní, že vztahy mezi Kavčími horami a vládou či parlamentem, prostě současnou mocí v této zemi, jsou daleko napjatější než vztahy mezi Českým rozhlasem a Hradem, Strakovkou, Poslaneckou sněmovnou. A můžeme se ptát proč.
René Zavoral je člověk několika tváří, asi jako řada z nás. Existuje generální ředitel Zavoral, který si dokázal už několik let pohlídat rozpočet, poměrně slušně se vyvíjí technologická báze rozhlasu. Jinými slovy, on je úspěšným tím, čím se sám jednou na jednání Rady ironicky nazval, že je správcem. To znamená, je docela úspěšným správcem téhle instituce, což dokazují i opatření během koronaviru, která byla velmi rychlá, fungují, v rozhlase se to nerozšířilo.
Jenomže, s prominutím, smyslem toho rádia je „vyměšovat“ program. To všechno ostatní, jestli funguje barák a technika, že jsou peníze na zahraničního zpravodaje, aby si zaplatil byt, to je všechno nezbytné, ale jsme tam kvůli programu.
Když ale sledujeme politické tlaky na veřejnoprávní média – viz volba nových radních ČT, není to vlastně tak, že současný ředitel je v dané situaci nejlepším možným řešením, protože každý další by vzhledem k politické konstelaci byl pro nezávislost rozhlasu nejspíš ještě větším rizikem?
Znovu se vrátím k tomu, proč jsem Reného Zavorala volil, a co bych dělal v roce 2022, jestli bych ho volil znovu, kdybych byl ještě v Radě. Takže se vraťme zpět na konec roku 2015, když rezignoval tehdejší ředitel Peter Duhan. Byl vyhlášen konkurz, přihlásilo se 23 lidí a já jsem mezi nimi nenašel jediného topmanažera v této zemi z privátní sféry. S některými se znám a ptal jsem se jich. Všichni mi řekli: vést veřejnoprávní firmu je o život, protože tam vás nikdo neposlouchá. Nejdeme za společným cílem, to je zisk, nejsou jasná kritéria, jestli je program dobrý, nebo skomírá, vám každý řekne po svém, my do té žumpy nepolezem, neumíme to, zbláznili bychom se. Čili ta mise není jednoduchá.
